Jaké pro tebe bylo období od poloviny května do půlky června, během kterého jsi absolvovala tři závody?    

No, vlastně strašně hezké. Udělala jsem zásadní rozhodnutí dál nepokračovat s Thule Teamem na adventure race do Číny a tím se mi strašně ulevilo. Cestování, časový posun, čtyřdenní dlouhé etapy… Chtěla jsem být úplně někde jinde, víc času trávit s rodinou a soustředit se na Xterru.

Který z trojice závodů  byl z tvého pohledu nejlepší a který nejtěžší?

V obou případech bych hlasovala pro Belgii. Psychicky nejtěžší byl ale určitě závod v Portugalsku, kde mě potkaly pády a defekty v cyklistické části. Na kole jsem stahovala obvyklou ztrátu z plavání a předjela pár velkých soupeřek, ale nevešla jsem se pořádně ani do jedné zatáčky, pořád jsem to někde lovila. První zásek přišel, když jsem ztratila lahev. Když jsem se uklidnila a řekla si, že to trochu rozjedu, už ležím na zemi. Natlučená kyčel a koleno, řídítka otočeny. Tak zas dolů z kola a narovnat. Jenže v prudkém stoupání mi spadnul řetěz mezi dráty a měla jsem pocit, že to je konečná. Chvíli jsem se s tím snažila něco udělat a nic. Tak jsem se rozhodla, že půjdu a marně vzpomínala, jak jsem tam vloni burácela. Řetěz zázrakem naskočil, ale v dalším prudkém stoupání spadl znovu. Dotrápila jsem se do depa a bála se, jestli vůbec půjde běžet.

Nakonec jsi ale stejně byla na stupních, doběhla jsi na bronzové pozici…

Běžet se nakonec dalo, ale ztráta na první dvě pozice byla veliká – čtyři, respektive dvě minuty. Prala jsem se s tím a něco i umazala, ale hlavně jsem si hlídala bronzovou příčku, kterou se mi podařilo uhájit. Byla jsem ráda, ten den se pokazilo snad všechno, na co jsem sáhla (smích).

Předtím ve Španělsku se ti na kole naopak skvěle dařilo, právě v něm jsi položila základ svému triumfu. Takže žádné potíže a samá spokojenost?

Biková část se mi při projíždění moc líbila, a to i za průtrže mračen. Během závodu za sluníčka nebylo po vodě a kluzkých kamenech ani památky, takže to bylo o hodně jednodušší. Nicméně samé zatáčky a kamení z toho dělaly vlastně jeden velký singltrack. Nezdálo se mi, že bych jela rychle, ale stahovala jsem ztrátu od prvních metrů a v polovině druhého okruhu jsem se dostala do čela. I běh byl moc hezký, i když ve vedru hodně náročný. Několik Španělů mě předběhlo a asi díky tomu jsem nabila dojmu, že běžím pomalu. O to přitažlivější byla hlášení od mého přítele a dědy, že už mám 3 minuty a v cíli to bylo ještě víc.

Další triumf sis připsala o necelý měsíc později v Belgii. Jak se ti tam závodilo?

Plavání v řece okolo ostrova, to byla trochu neznámá. Na biku dlouhá těžká stoupání s blátivými sjezdy a běh nahoru dolů. Takže to byla dřina, navíc jsem se po závodě v Portugalsku moc nevěřila. Hned na začátku se mi ale povedlo velice slušně vyplavat a v prvním dlouhém stoupání na biku se mi podařilo dostat na druhou příčku. I když jsem měla pocit, že nějak moc neválím, na dvacátém kilometru jsem se dostala na první místo. Cítila jsem, že nohy jdou docela dobře, jen jsem si říkala, abych se někde nevymázla. Na běhu to byla hrozná dřina, spousta schodů, kde to zavánělo křečemi. Taky se okolo trati válelo hodně závodníků... Nebyl to dobrý běh, spíš ubránění vedoucí pozice, což se naštěstí povedlo a v cíli jsem měla necelých pět minut k dobru.

Když zmiňuješ křeče, jak ty proti nim bojuješ?

Vždycky s sebou vozím Enervit Magnesium, které začínám brát už tři dny před závodem a vlastně si už skoro nepamatuji, kdy jsem křeče při závodě měla naposledy… Obecně jsem spokojená s pomocí, kterou mi během závodů a tréninků poskytuje sportovní výživa Enervit. Spoléhám na ní vlastně od svých triatlonových začátků a už bych si nedokázala představit závod třeba bez energie v podobě gelů a koncentrátů Enervitene Sport nebo tablet GT Sport od Enervitu.