Aktualita
Aktualita
Aktualita
Aktualita
Aktualita
Aktualita
Aktualita

Rozhovor s Radkem Jarošem o expedici na Aconcaguu i plánech pro letošní rok

Dvoje poslední Vánoce strávil na expedicích v rámci projektu Koruna světa a stejný plán má i pro letošní rok, kdy se chystá na Kilimadžáro. Na začátku roku 2019 přitom zapsal další z nejvyšších vrcholů světadílů, když se dostal na Aconcaguu, nejvyšší horu Jižní Ameriky. Ještě předtím se zastavil na Velikonočních ostrovech a řadu dalších cest plánuje letos. Chybět na nich nebude ani Enervit, protože na jeho pomoc Radek Jaroš při svých expedicích i sportu spoléhá. V rozhovoru prozrazuje jak detaily poslední cesty, tak své plány.

Stejně jako předtím na Antarktidu, i do Jižní Ameriky jste vyrazil na konci roku a trávil Vánoce i Silvestra na expedici. Stane se z toho tradice?

Je pravda, že tradicí se to postupně stává, protože i následující expedice je plánovaná od 20. prosince do 14. ledna. To zamířím na Kilimandžáro coby nejvyšší vrchol Afriky. Tam by se dala volit i jiná doba, víc než v případě dvou předchozích expedic, ale mně ten termín v podstatě vyhovuje. Děti už jsou velké, Vánoce otravné a většinou tou dobou u nás není sníh, takže se nedá pořádně sportovat. Moje představa zimy je totiž spojená s běžkováním. Navíc vám všude nabízí cukroví a téměř všude se kalí (smích). V případě Antarktidy i Jižní Ameriky šlo ale o tamní vrchol léta, takže vlastně nejpříhodnější podmínky pro výstup. Letošní Vánoce jsem trávil první den na cestě z Mendozy do základního tábora a Silvestr nám vyšel přesně na odpočinkový den v základním táboře – před ostrým pokusem o vrchol.


Jaký byl váš postup – odkud kam jste se posouvali a jak dlouho výstup na Aconcaguu trval?

Přesně na Vánoce jsme opustili rozžhavené město Mendoza a vydali se do hor. Přesun do výšky 4300 metrů, kde leží základní tábor Plaza de Mulas, trval dva dny. Následoval týdenní aklimatizační proces s tím, že byla určitá šance pokusit se o vrchol s prvním dnem roku 2019. Můj parťák ale nakonec nebyl ještě dobře aklimatizovaný a také počasí bylo na hraně. Aconcagua je opravdu hodně větrný kopec a tou dobou se síla větru na vrcholu pohybovala okolo 50 kilometrů v hodině. Rozhodl jsem tedy, že se pokusíme o vrchol až v druhé bezvětrné pauze, což vycházelo na 4. ledna. O den dříve jsme se přesunuli do Hnízda kondorů, jak se nazývá druhý výškový tábor v 5 600 m, a z něj jsme se vydali přímo na vrchol. Vynechali jsme tedy dva další tábory, které některé expedice staví. Předtím jsme ovšem vystoupili několikrát až do výšky nad 6000 metrů, a i když se nám někteří lidé smáli, že jdeme z takové dálky zpět, byli jsme na vrcholu ve finále v podstatě první.


Vyskytly se během expedice nějaké komplikace?

Největší komplikace byla, když mi na autobusovém terminálu v Santiagu ukradli mobil. Měl jsem tam letenky, jízdenky, veškerou komunikaci a hlavně fotografie pořízené na Velikonočním ostrově, který jsem navštívil ještě před startem expedice. Vždycky totiž svoje cesty za Korunou světa spojuji s nějakou zajímavostí při vlastním výstupu.


Jak náročné bylo zdolání nejvyššího vrcholu Jižní Ameriky?

Aconcagua je svojí výškou po Everestu druhou nejvyšší horou Koruny světa a člověk musí zvolit správnou aklimatizaci, jinak může jít o život v důsledku výškové nemoci. Technicky ale hora tak těžká není. Problémem bývá v některém období minimum sněhu a tím pádem problém s vodou ve výškových táborech. My jsme ale přišli 14 dní po obrovském sněžení a tento problém se nás tedy netýkal.


Měl jste s sebou i tentokrát Enervit?

Jasně že měl – bez Enervitu ani ránu! Bral jsem s sebou jenom omezené zásoby v podstatě na týden. Už doma jsem užíval vitamíny a železo na podporu tvorby červených krvinek. Samozřejmě jsem měl s sebou multivitamíny a na ochranu svalové hmoty několik dávek proteinů, plus energetické Enervit Gely a tyčinky. Nechyběl Enervit Recovery Drink na regeneraci. Nejvíc jsem na Enervit samozřejmě spoléhal v okamžicích, kdy jsem se pohyboval nejblíž vrcholu.


Zvládl jste i nějaké další aktivity, jak je pro váš projekt Koruny světa typické?

Už jsem se zmínil o svojí cestě na Velikonoční ostrov, což je jeden z nejosamělejších ostrovů světa. Musím říct, že jsem si to na místě úžasně užil a člověk má úplně jiné vnímání reality, než když o takové věci čte. Bylo nádherné být sám na tomto mystickém místě, navíc jsem vystoupil na nejvyšší vrchol tohoto ostrova. Přestože jde o nízký sopečný vulkán, můžu se pochlubit tím, že jsem stanul na 12. nejvyšší hoře světa, co se týče izolovanosti. Po výstupu na Aconcaguu jsme ještě plánovali raft a následně vrchol druhé nejvyšší hory Jižní Ameriky. Dostali jsme se ale do časové tísně, a protože u nás v Česku napadlo spousta sněhu, ve finále jsem se rozhodl pro včasnější návrat, abych se mohl radovat na běžkách. Doma mě ale na 14 dnů dostala brutální rýmička a bylo po lyžovačce…


Jaké plány máte na letošní rok? Ať už co se týká Koruny světa nebo jiných aktivit?

Mám toho před sebou letos poměrně dost, i když se plánuji zaměřit spíš na víc aktivit a sportů než na výkon. Nejblíž jsou běžkařské akce, dále se chystám na týden na prkno do Alp. Chystám několik cest, ať už za horskou, nebo silniční cyklistikou po Evropě. V létě chci jet do Gruzie a cestovat tam na koních. Ještě v únoru mě čeká Španělsko a skalní lezení, kterému bych se chtěl letos po dlouhé době věnovat tak jako za mlada, a možná jedna cesta do Kyrgyzstánu do středních velehor a do Nepálu. Cesty do Chorvatska chci spojit se skalním lezením a s jetsurfem. Chtěl bych se taky zlepšit v golfu. Věřím, že na nudu nebude čas. Na konci roku pak odletím do Afriky, cílem je nejvyšší hora kontinentu – Kilimandžáro. Ale předtím procestujeme minimálně tři země. A na tuhle cestu možná bude i pár volných míst…