Po úvodních závodech sezony je Vltava Fund Ski Team nejlepším českým týmem v celkovém pořadí Visma Ski Classics, patří vám 7. místo. Panuje s tím zatím spokojenost? Jaký je váš cíl?

Rozhodně jsme spokojení, všichni se snažíme dělat vše pro to, aby byly výsledky co nejlepší. Musím říct, že letošní sezóna je za celou dobu působení našeho týmu nejlepší, co se týče složení závodního a servisního týmu. Mezi závodníky panuje skvělá atmosféra a servis dělá maximum pro to, abychom měli úžasné lyže, což zatím vychází na jedničku.

Hned první letošní závod vyvolal kontroverze – řada účastníků utrpěla na La Diagonele omrzliny kvůli velkým mrazům pohybujícím se pod minus 20 stupni. Jak jsi to vnímala? A jsi ráda, že jsi na startu nebyla?

Diagonelu jsem neplánovala, protože jsem se dostala na lyže až na Silvestra a švýcarský závod byl zařazený do programu brzy. Navíc je dlouhý a těžký, což se potvrdilo i letos, v mnoha směrech. Když jsem viděla následky, které utrpěla řada elitních závodníků, vůbec jsem nelitovala, že jsem start odsunula. Často mi prsty na nohou i rukou mrznou a určitě bych nedopadla dobře. Bylo mi závodníků opravdu líto. Organizátoři nechtěli první start sezóny zrušit, i závodníci se těšili, že si konečně zazávodí a asi někteří z nich také podcenili oblečení. Zima v tomto údolí bývá pravidelně, ale většinou se během závodu trochu oteplí, jenže tentokrát bylo extrémní chladno. Slyšela jsem, že jeden závodník přišel o kus prstu a do dalších závodů nenastoupili ani největší hvězdy jako Norgrenová nebo Nygaard. Doufám, že se všichni brzy zotaví.

Ty jsi startovala na dalších dvou závodech, a to po dlouhé době – loňskou sezonu jsi vynechala kvůli porodu. Jak ses cítila zpátky ve stopě a ve velkém závodě?

Myslím, že letos se můžu směle pasovat na hobíka (úsměv). Mám natrénováno asi polovinu, co ostatní holky. Přesto jsem se necítila na podzim úplně špatně a zaběhla jsem si třeba osobák na 3 km na dráze, což mě velmi překvapilo. Jenže na začátku prosince jsem chytla covid a dlouho dávala do kupy průdušky. Celý prosinec jsem nechodila rychlé tréninky, takže bych potřebovala, aby se závodilo a abych se rozjezdila. Jenže není kdy a kde. Letos už mě čeká jen Jizerská 50, severské závody neplánuji – kvůli složitému cestování, papírování spojeném s covidem a navíc kojím malou dcerku, takže bez ní určitě nikam nepojedu.

Máš dvě malé děti – cestují na závody vždy s tebou?

Ano, moc si nedovedu představit, že bych je nechala doma. Proto jsem si naplánovala dva závody v Itálii, abychom tam mohli mezi závody zůstat a trochu si i volné dny užít.

Jak jsi spokojená se svým 25. a 16. místem ve dvou absolvovaných závodech?

První závod byl hodně špatný, ani lyže mě příliš nepodržely. V kombinaci s těžkými tratěmi to nebyla s umístěním žádná sláva. Na Marcialonze jsem měla naopak úžasné lyže a 70 kilometrů jsem vydržela v slušném tempu. I když jsem časově takto dlouhý trénink nešla aspoň dva roky a dost se délky závodu obávala.

Teď je na programu domácí Jizerská 50. Jak se těšíš a co říkáš tomu, že bude tentokrát jen o elitě, bez masy hobíků?

Jizerskou nemůžu vynechat! Sice to není závod, který mi úplně profilem sedí, ale jedná se o srdeční záležitost. Že nepojedou hobíci najednou, je velká škoda. V tom tkví kouzlo dálkových běhů, když se všichni postaví na start a zažijí skvělou atmosféru. Pro řadu lidí je Jizerská velkou motivací, aby se udrželi v kondici, a myslím, že individuální starty některé závodníky odradí. Zdraví je samozřejmě na prvním místě, ale určitě by se dala udělat opatření, aby závodníci mohli startovat víceméně hromadně a nikdo se nenakazil. Podobně jako tomu bylo při Marcialonze, kde startovalo 1500 lidí. Ministerstvo zdravotnictví ale bylo proti.

Jaký je tvůj cíl pro Jizerskou 50? Když jsi ji jela předloni naposledy, skončila jsi těsně pod stupni na 4. místě…

Musím stát při zemi. Konkurence v ženách se rok od roku zvyšuje a hobík nemůže stát na bedně (smích). Kdyby se na Jizerské povedlo být do patnáctky, budu spokojená!

Prozradíš, jak je třeba pracovat s výživou před, během a po Jizerce, aby ji člověk zvládl co nejlépe?

Snídani zařadím asi 1,5 hodiny před závodem, pak už mám problém do sebe cokoli nasoukat. Na trati kombinuji iontový nápoj Enervit Isotonic Drink s Enervit gely – ty si míchám do pití, protože je obtížné si na trati v rukavicích rozdělávat gely a potom je ještě zapíjet. Piju co nejčastěji, jak je to možné. Klidně v každém sjezdu, přestože se zdá, že je to po půl kilometru nesmysl. Potom se snažím zhruba každou hodinu, nebo i za kratší dobu, dát si energetickou tabletu (Enervit Carbo Tablets). Po dojezdu se snažím včas vypít regenerační nápoj Enervit Recovery Drink a co nejdřív se dostat i na ubytování a sníst oběd.