Divákům, kteří koukají na cyklistiku třeba v televizi, se může zdát, že je to o tom, kdo má nejvíc sil a dojede do cíle jako první. Ve skutečnosti je to ale o týmových taktikách. Jak byste je popsal?

Lidi si většinou myslí, že cyklistika je jenom o výkonnosti, ale je tam právě hodně znát i ta týmová podpora. Dá se říct, že cyklistika je týmový sport. Sice úspěch ve finále bere jen ten jeden člověk, ale je k němu potřeba dobré fungování celého týmu. Občas se sice podaří něco i jednotlivci, ale je to opravdu náhoda. Je prostě potřeba závodit týmově a podpořit určeného lídra. My takhle jezdíme všechny závody, do všech jdeme s tím, že si nechceme nechat odjet nějakou skupinu, protože pak bychom ji museli nejspíš sjíždět coby jeden z nejsilnějších týmů. Všichni na nás tak i spoléhají. Zároveň ale ani ostatní týmy nechtějí, abychom my byli v těch únicích, protože potom zase ví, že my nebudeme stahovat tu odjetou skupinu. Proto je dneska závodění tak těžké a závodí se opravdu celý den – protože všichni by chtěli být v úniku a v pelotonu nedělat nic. Takže se závodí o to, aby byl v úniku někdo z každého týmu, nebo aspoň aby neodjeli nějací nebezpeční závodníci nebo týmy.
 

Dá se tedy říct, že závodění je dnes jiné, než bývalo?

Myslím, že je to víc svázané tou taktikou. Dřív byl boj o únik víc o výkonnosti, taky se nejedlo v závodech tolik sacharidů, které to zrychlují. V posledních dvou letech se délka úniků neustále prodlužuje, začíná se závodit mnohem dřív. A i když odjede skupina, tak stejně někdo začne znovu nastupovat. Přijde mi, že každý to chce každému udělat těžké, je to takové zajímavé… Ale asi je to i tím, že se peloton hodně omladil. Mladí kluci do toho jdou po hlavě, což je pěkné, ale zároveň to kolikrát nedává ani smysl.
 

Jak konkrétně tedy vypadá třeba vaše taktika v závodě?

Záleží, jaký typ závodu to je nebo jaký má profil. Buď se jede na sprintera, nebo na vrchaře. Ten je pak týmem chráněný a má méně práce během etapy, třeba v těch nástupech. V tom se musíme prostřídat všichni kromě toho jednoho, maximálně dvou chráněných závodníků – třeba sprintera a jeho rozjížděče. Když vás týmy nechtějí nechat odjet, tak potom často my musíme udávat tempo pelotonu. Zároveň se zkoušíme vždycky ptát i dalších týmů, kdo by nám pomohl. V závěru je pak důležité vytvořit co nejlepší pozici pro vybraného lídra – ať už pro toho sprintera, nebo pro vrchaře pod kopcem. Tam už pak rozjíždíme skoro s celým týmem vlak, jak se tomu říká. Sprintera je potřeba vypustit někde na dvě stě metrech do cíle, aby měl co nejvíc klidu. Byť závod trvá třeba sto padesát kilometrů i víc, důležitých je těch posledních dvě stě metrů, kdy on se zvedne a sprintuje…
 

Vy jste se díky titulu mistra republiky probojoval na olympiádu do Tokia. Jak na ni vzpomínáte?

Jsou to hodně pěkné vzpomínky! Pro většinu sportovců je to nejvíc, co můžou dokázat – dostat se na olympiádu – a i pro mě to takhle je. Takže na to vzpomínám hodně rád.
 

Vy jste to měl o něco horší v tom, že šlo o olympiádu v době covidu, která se dokonce o rok přesouvala. A čeští cyklisté byli navíc v izolaci kvůli pozitivnímu testu. Jaké to tenkrát bylo?

Už jsem to vytěsnil, určitě převládají dobré vzpomínky. Celý první týden jsme bydleli na hotelu, kde byli ubytováni všichni silniční cyklisti. Mohli jsme tam dobře potrénovat, obhlídnout trať, což bylo fajn. Potom nás dali do izolace, ale i to se dalo. Byli jsme tam s lidmi z Českého olympijského výboru, které tam taky zavřeli, takže atmosféru jsme měli super. A nejdůležitější bylo, že jsem mohl startovat v silničním závodě i v časovce. Byť teda ta finální příprava nebyla moc ideální, protože dvě poslední noci před silničním závodem jsem se moc nevyspal. Převáželi nás přes noc na testy do olympijské vesnice, potom zpátky na ten izolační hotel, kam jsme přijeli až nad ránem. Den před závodem jsme taky brzy ráno museli na testy, takže jsme vstávali už kolem čtvrté.
 

Nicméně v silničním závodě jste se blýskl brzkým únikem, ve kterém jste strávil spoustu kilometrů a byl hodně vidět. Ta vzpomínka je pak asi o to výraznější, ne?

Určitě. Tam bylo navíc super, že v regionu pod horou Fuji, kde byl cíl, mohli přijít i diváci na stadion, byť ne do plné kapacity. Takže byla i dobrá atmosféra. Ale ona byla dobrá vlastně od startu v Tokiu, protože lidi prostě k té trati přišli, když bydleli poblíž, takže po celé trati vlastně byli fanoušci. Takže ta atmosféra byla opravdu super, i v té covidové době.
 

Cítíte, že máte možnost probojovat se ještě na nějakou další olympiádu? Co je potřeba splnit, abyste se podíval třeba na tu příští?

Nominační kritéria (smích). A záleží, jaká budou, hlavně kolik budeme mít vyjetých míst. Minulý rok v Paříži startovala už ani ne stovka cyklistů a my jsme měli jen jedno místo. O to je to těžší. Tehdy do Tokia jsme měli vyjetá tři místa a startovat mohlo ještě nějakých sto, sto třicet závodníků. Uvidíme, jak to bude pro příští olympiádu…