Radek Jaroš má výzvy rád. Jinak by nikdy nedosáhl Koruny Himálaje - čtrnácti nejvyšších hor naší planety s výškou nad osm tisíc metrů. Teď kompletuje Korunu světa, při které se zaměřuje na nejvyšší vrcholy všech světadílů. A aby toho nebylo málo, přidává si i další výzvy. Tak jako v případě aktuální expedice v Austrálii. Tam se chystá zdolat nejvyšší horu Mt. Kosciuszko a zároveň absolvovat legendární MTB závod Crocodile Trophy. Právě o cyklistice jsme si se členem Enervit Teamu povídali před jeho odletem k protinožcům, vždyť v rámci tréninku ujel na kole už přes 6 tisíc kilometrů...
Na kole jezdíte víc a víc, pohybujete se jak na silničním kole, tak biku. Co vám cyklistika přináší a které kolo máte radši?
Za mlada jsem po několika letech vystál Favorita v Tuzexu. Horské kolo jsem si pořídil jako prostředek pohybu po přírodě asi v polovině devadesátých let. Jel jsem také první tři ročníky Rallye Sudety, okolo 50. místa celkově. Až na přelomu tisíciletí mě kámoši přesvědčili, že pokud chci být dobrý na biku, musím jezdit i na silnici. Tak jsem si pořídil silničku, ale to už jsem lezl v Himálaji a osmitisícovky mi moc prostoru na cyklistiku nedaly. Až po omrzlinách a amputacích na Annapurně v roce 2012 jsem byl okolnostmi donucen přestat běhat a kolo se stalo hlavní vytrvalostní přípravou. Začal jsem místo třicetikilometrových „etap“ jezdit 150 km. Poznal jsem, že cyklistika je něco jiného, než jsem dělal dosud. Miluju ale horáka i silnici.
Na kole jste se letos vydal třeba na Slovensko i do Chorvatska…
Na Slovensku jsem byl s partou z Nového Města na Moravě, mého rodiště. Šlo už o třicátý ročník Kámo tour, kterou pořádají dva nadšenci pro svoje kamarády. Dělají transport, zajištují servis a bydlení. Pět etap vedlo po silnicích do Sence a zpět. V Chorvatsku jsem byl na dovolené s děckama. Vzal jsem si tam horáka, ráno vstával v šest a než se děcka vzbudili, byl jsem zase doma na snídani. Za pět dnů jsem najel 400 km.
V létě jste absolvoval také další cyklistickou expedici – po stopách Tour de France. Kudy vedla vaše cesta a jaký byl její cíl?
Nebylo to úplně po stopách závodu, ale jsme na silničních kolech etapy z Nice na sever do Alpe d´Huez. To je jedna z legendárních vrchařských prémií. Denně tak okolo 100 km a převýšení 3 km. V podstatě to byly za etapu dva kopce, což tam ale znamená výjezd dlouhý průměrně 30 km. Bylo nás okolo třiceti a jezdili jsme podle výkonnosti asi ve čtyřech skupinách. V podstatě každý den byl minimálně jeden průsmyk, kde byla někdy vrchařská prémie Tour de France - Izoar, Galibier a další. Cíl jsem splnil, těch deset dnů jsem přežil a ujel (smích).
Letos už jste vyrazil na místo spjaté s Tour de France – horu Mount Ventoux. Po jejím trojnásobném zdolání jste se stal členem „Klubu bláznů“. Kde se zrodil tenhle nápad?
Já jsem na tuto legendární horu měl jet už kdysi s jedním cyklistickým novinářem, a to mě trochu inspirovalo. Dole pod horou, kde jsou nádherné skalní lezecké oblasti, jsem už několikrát byl – v devadesátých letech jsem tam jezdil každé jaro jako horolezec, spíš jako skalní lezec. Tentokrát to ale bylo o něčem jiném. V průběhu 24 hodin musí člověk na kole vyjet na vrchol ze všech třech směrů, kterými vede nahoru silnice. Nastoupá se přes 4 000 m a najede asi 140 km.
Důležitou cyklistickou část měla vaše poslední expedice v rámci Koruny světa na Elbrus, nyní jste zase spojil plánovanou expedici na Mt. Kosciuszko s legendárním MTB závodem Crocodile Trophy. Proč jste se rozhodl pro kombinaci expedic po horách s cyklistikou?
Jak se říká – i cesta je cíl. Strávil jsem 20 let při extrémním lezení na osmitisícovky v Himálaji, ale i při výstupech v jiných horách. Nyní po získání Koruny Himálaje mám před sebou Korunu světa, nejvyšší vrcholy všech světadílů. Nemůžu tvrdit, že jde o extrémní výstupy, a tak si v některých případech přidávám jiné výzvy. 3 500 km na kolech na Kavkaz pod Elbrus byla jedna z nich. Stejně jako extrémní závod na australském žhavém kontinentě.
Co čekáte od Crocodile Trophy – co všechno o závodě víte a jaké máte ambice?
Musím říct, že už nejsem závodník. Jezdím tak jeden závod ročně, nemám tah na branku. Najel jsem v přípravě o pár tisíc kilometrů méně, než jsem plánoval, a možná i pohyb v extrémních výškách, kde se klidový tep a maximální k sobě hodně přibližují, mi ubral na výkonnosti. Jedu se tam potrápit, vydat ze sebe maximum. Cílem je dojet!
Jak vypadala vaše příprava na závod a srpnovou expedici?
Bohužel jsem měl zraněné rameno a strašně moc práce, takže jsem se za celou zimu nedostal do posilovny. Trénink začal až Vánocemi, do té doby jen auto, přednášky, výroba a distribuce kalendářů, což jsou věc, které mě živí. Dva měsíce absolutně bez pohybu. Zima byla letos vcelku slušná, a tak jsem dost naběhal na běžkách. Březen ale znamenal stop – operace ramena a měsíční pauza. Od dubna jezdím prvně opatrně, nyní bez problémů na kole. Najel jsem ale jen asi 6 až 7 tisíc kilometrů, tak uvidíme.
Při svých horských expedicích spoléháte na Enervit, což samozřejmě platí i pro cyklistické akce. Jaké produkty, proč a kdy používáte na kole?
Opravdu jsem ve výškách nad základním táborem hodně spoléhal na Enervit jako na výživu. A protože jsem teprve patnáctý člověk na světě, kdo vylezl a přežil všech čtrnáct osmitisícovek, asi to byla dobrá volba. Při cyklistice na Enervit jedu samozřejmě také, pro ni přece vznikl. Používám v podstatě všechny produkty, které dávkuji podle doporučení odborníků a nijak neexperimentuji. Určitě mi Enervit pomáhá a co je také důležité – i výborně chutná!