Jak těžká byla cesta k titulu mistryně Evropy?

Myslím, že to byl jeden z nejtěžších závodů, jaký jsem poslední dobou šla. Jak po fyzické, tak psychické stránce. Do závodu jsem vstupovala jako jedna z favoritek, i když jsem poslední tři roky v zimním triatlonu nezávodila. Už od prvního kroku jsem věděla, že to nebude ono, běžeckou část jsem protrpěla, i když se mi moc líbila – byla nahoru dolů, a opravdu jsem se na ni těšila. Na biku se k tomu přidal ještě pád a na lyžích se nohám opravdu už moc nechtělo. Bojovala jsem od prvního do posledního kroku, ale možná ani ne tak se soupeřkami, jako hlavně sama se sebou.

V zimním triatlonu plavání nahrazuje běh na lyžích, disciplína, ve které jsi dvakrát reprezentovala Česko na olympijských hrách. Stále se běžkám věnuješ?

V zimě ano, i když loni jsem nenalyžovala skoro nic a moc mi to chybělo. I proto jsem se rozhodla, že letos v zimě zůstanu doma a závody na Novém Zélandu s radostí vynechám. Myslím, že jsem pořád o mnoho lepší lyžařka než plavkyně (úsměv).

Jak se ti na lyžích běželo v Estonsku? Přišly až na samotný závěr tří disciplín…

Nebylo to už nic moc. Po běhu, kdy mi to úplně nešlo, jsem si říkala, že na kole se rozjedu, což se bohužel nestalo a trápení pokračovalo. Takže na lyžích už jsem tomu nevěřila. Byl velmi rychlý sníh a lyže lítaly do stran, nebylo to moc hezké svezení, i když stejně jako na běhu to byla krásná trať s prudkými výjezdy a sjezdy. Možná mě zachránilo, že lyžím jsem se letos věnovala hodně a musím poděkovat Smržovskému lyžařskému areálu, který mám takřka za barákem, a kde jsem měla na trénink naprosto ideální podmínky. S výkonem jsem ale spokojená nebyla. Skoro mě až mrzelo, že před startem hlasatel pustil do éteru, že číslo 106 bylo na dvou zimních olympiádách…

Jako první v závodě byl ale na řadě klasický běh. Jaké byly jeho zimní kulisy?

Podle nepsaných pravidel by měly všechny disciplíny probíhat na sněhu, ale někdy se prostě musí improvizovat. Zatímco střední Evropu zasypal sníh, v Estonsku ho bylo opravdu pomálu a ten který tam byl, byl umělý. Běželo se pravděpodobně po dráze na kolečkové lyže, která byla pokrytá ledem a sem tam posypaná štěrkem. Takže jedinou dobrou volbou byly buď tretry, nebo boty s hřebíky. Strašně moc tak děkuju Icebugu za super boty, v této části závodu mě opravdu hodně podržely.

Jak se pro tebe běžecká část vyvíjela?

Od startovního výstřelu jsem věděla, že to není ono. Celou běžeckou část odvodila Rakušanka Romana Slavincová, já a Ruska Yulia Surikovová jsme tam byly jako na gumě. V druhém okruhu mi obě trochu utekly, ale nakonec se mi alespoň Rusku podařilo dotáhnout a společně jsme pak asi s desetivteřinovou ztrátou vyjížděly za Rakušankou.

Cyklistická část v zimním kabátě bude mít také určitě svá specifika třeba proti Havaji… Jak vypadala trať a s jakými nástrahami je třeba se vyrovnat?

To je určitě veliký rozdíl. Mělo by se jezdit na sněhu, který když se rozjezdí, tak je podobný jízdě v písku. Ale v Otepää ho kromě nastříkaného bylo tak málo, že jsme nakonec z 15 km jeli po sněhu jen něco málo přes kilometr a zbytek se jel po silnici. Prostě šílenost pro lidi co milují trošku dobrodružství.

Jak se ti v Estonsku jelo, to znamená jaký byl průběh cyklistiky z tvého pohledu?

Závod se pro mě nevyvíjel moc dobře. Visela jsem za Ruskou a věděla, že jí ani nebudu moct vystřídat. V druhém okruhu se nám podařilo na té krátké sněhové části dojet Rakušanku, ale pak jsem se v ledovaté zatáčce poroučela k zemi. Vůbec se mi nechtělo vstávat, bolel mě loket a zadek a říkala si, že přehazovačka bude v háji. Kupodivu fungovala, ale po pádu to byl zásek 15 vteřin na Rusku a Rakušanka se začala zase vzdalovat. Také mi začaly mrznout oči a opravdu jsem se musela soustředit, abych udržela aspoň trochu pozornost. V posledním ze čtyř okruhů jsem Rusku dojela a společně jsme dojely do depa. Tam moje smůla pokračovala – na obou botách se mi zasekl zip, nešlo mi se obout, takže ze ztráty 40 vteřin na čelo to bylo najednou přes minutu… Opravdu to pak bylo jen tak tak, že se mi Rakušanku podařilo předjet v nájezdu do poledního lyžařského okruhu. Nohy jsem sice měla dřevěný, ale věřila jsem, že jí budu pomalinku ujíždět.

Jaké teploty během závodu panovaly? A je v nich těžší správně doplňovat energii?

Podmínky nebyly vůbec ideální. Dva pod nulou, mlha, ze které něco padalo, vítr. Proto si myslím, že mi mrzly oči a neskutečně bolely. Kdybych jela v brýlích, stejně bych je musela dát pryč… Že bych si s sebou vzala pití, to jsem zavrhla hned, v bidonu by bylo ledové. Enervit Sport Gel jsem si vzala, ale bylo prakticky nemožné ho dostat ven. Takže jsem se snažila pít víc před závodem ionťák Enervit G Sport a víc se najíst, aby mi alespoň nějaká energie vystačila na hodinu a půl dlouhý závod. Samozřejmě jsem tři dny před závodem začala s magnéziem, které doplňuji s pomocí Enervit Magnesium Sport. A hned po závodě, když mi ošetřili loket a odřený bok, jsem se na dopingové kontrole pustila do regeneračního nápoje Enervit R2 Sport.

Jak obecně bojuješ v zimě s rizikem onemocnění, abys byla připravená na tréninky a závody?

Po letní závodní sezoně jsem často bojovala v zimě s únavou a nachlazením, poslední roky jsem bývala v zimě vždy několikrát nemocná. Od letošní zimy spolupracuji s VITARem, tradičním českým výrobcem vitaminových doplňků, a myslím si, že jeho produkty, především MaxiVita Bylinné sirupy na imunitu a průdušky, mě udržely spíš mezi zdravými než nemocnými. Samozřejmě jsem to podporovala i většími dávkami vitaminu C. Je skvělé mít tak silného pomocníka, protože portfolio produktů VITARu je opravdu široké. Je to pro mě obrovská pomoc!