Od svých šesti let nevidí, přesto vítězí. V bazénu je David Kratochvíl jako doma a na kontě má už tři medaile z paralympijských her, které vybojoval loni v Paříži. Po zásluze tak plavec David Kratochvíli převzal v dubnu ocenění za 1. místo v anketě Ceny Českého paralympijského výboru, jehož partnerem je Enervit.
Ocenění jste převzal podruhé v řadě. Co pro vás znamená a jak tenhle žebříček vnímáte?
Je to nádherná anketa a já jsem pyšný na to, že tu můžu stát podruhé za sebou, protože to je obrovský úspěch. Jsem rád, že mě vybrali, protože vím, že si to zaslouží spousta sportovců kolem mě.
Máte za sebou nesmírně úspěšný loňský rok. Jak ho s odstupem času vnímáte?
Byl to super rok! Rok obrovských zkušeností, mediální pozornosti a úspěchů, které jsem si užíval poprvé v životě. Začalo to mistrovstvím Evropy na Madeiře, kde jsem vybojoval pět medailí včetně prvního evropského zlata, což bylo krásné. Pak přišla paralympiáda, což byl můj zatím největší úspěch.
Jaké jsou vaše vzpomínky na medailovou Paříž, kde jste posbíral kompletní sadu medailí?
Vzpomínky jsou nádherný! Byl tam krásný bazén, obrovská hala, kterou jsem ještě nezažil. 17 tisíc lidí na bazénu už asi taky nezažiju… A samozřejmě byla krásná i paralympijská vesnice. Hotel vedle hotelu, jídelna otevřená 24 hodin denně, to bylo taky fajn (smích). Ale je pravda, že jediné, co jsem si tam z jídla užil, bylo kuře a nudle, maximálně jeden zákusek (smích).
Říkáte „krásný bazén, obrovská hala“, ale přitom nevidíte. Jak tedy vnímáte prostor a odlišnosti sportovišť?
Já cítím stěny kolem sebe podle odrazu zvuku. Třeba když promluvím, poznám, jak je ten prostor zhruba velký. No a tady jsem necítil vůbec nic! Připadal jsem si, jako kdybych stál venku, v otevřeném prostoru. Tak jsem si říkal „oh, shit!“, to je jako nezastřešený, nebo co? (smích) To bylo šílený! Ta výška byla fakt obrovská, nic se tam nerozléhalo. Bylo to nádherný.
Vy jste přitom na paralympiádě mohl startovat už o tři roky dříve v Tokiu, kdy vám bylo teprve 13. Proč jste se své nominace tehdy vzdal?
Myslel jsem na kolegu Míru Smrčku, který měl jet na poslední paralympiádu. Chtěl jsem, aby si to znova užil, naposledy. Vím, že byl lepší, já limity splnil až rok poté, co paralympiáda měla být – v roce 2020, kdy byl ale covid, takže se to posunulo.
Svou premiéru na paralympiádě jste tak absolvoval v 16 letech, ale odjížděl jste na ni už jako čerstvý mistr světa a Evropy. Jak jste se popasoval s tlakem, který na vás musel být?
Já jsem si nechtěl žádné tlaky připouštět. Cítil jsem samozřejmě, že nějaké očekávání tam je, ale pomohl mi v tom strašně sportovní psycholog, co s námi byl v Paříži. Měl jsem s ním pár sezení, kdy mi říkal různé techniky a pomůcky, které můžu využívat, a strašně mi to pomohlo. Třeba na ten zlatý polohový závod na 400 metrů jsem chytil neuvěřitelné „flow“, což bývá málokdy, a bylo to super.
První start na paralympiádě a hned zlato. Jak jste tohle vstřebával? Uklidnilo vás to třeba pro další závody?
Určitě mě to uklidnilo, protože nikdo nečekal, že budu mít medaili hned v prvním závodě. Ani já ne. Já ani neměl ranní rozplavby, šel jsem rovnou plavat finále. Takže očekávání za mě bylo nulový, nechtěl jsem na sebe klást tlak. Ale ten závod si upřímně nepamatuju, protože jsem do toho dal prostě všechno. Aspoň je poznat, že to bylo fakt všechno, co jsem v sobě měl. Byl to super zážitek a určitě to pak pomohlo k dalším medailím.
Mít medaili z paralympiády, to jste před Paříží označil za svůj sen. Takže co teď – jaká je vaše další motivace a přání, když tohle jste si už splnil?
Samozřejmě zlepšovat své časy, pořád jet na sebe. Já říkám, že medaile, to už je prostě bonus. Bonus za to, že do toho dáte všechno. To hlavní je za tou medailí – tréninky, snažení se, posilovna, psychická příprava. Takže se chci hlavně dál posouvat.
Pomáhá vám v tom i sportovní výživa Enervit?
Upřímně, já ani nevím, jakou značku mám, protože na obaly nevidím (smích). Ale určitě využívám ionťáky, proteinovky, energetické tyčinky, proteinový prášek, energetické gely a předzávodní doplňky nebo kofeinové nakopávače.