Letos jste se rozhodl soustředit na prestižní sérii Toughest. Kolik závodů jste absolvoval a jak se vám dařilo?

Dal jsem si za cíl dostat se do Elity, protože jsem z předchozí sezóny neměl žádné body. To se mi povedlo hned od druhého závodu. Při prvních startech jsem bojoval nejen se soupeři, ale i se svým tréninkovým mankem. Na úvod byl rychlý Amsterodam, následovaný hornatým, ale v úžasné krajině posazeným Stockholmem. Každým startem jsem se posouval dopředu i ve výsledkové listině do TOP 20. Pak přišel závod v Londýně, kde jsem se na první kilometry kvůli chybě ocitl úplně poslední, ale díky výbornému běžeckému výkonu jsem předběhl okolo 20 závodníků a doběhl si pro 11. místo. Velká škoda, že jsem musel vynechat závod v Oslu a posléze i v Umea kvůli zranění, přestože jsem se cítil ve výborné formě… Nakonec jsem absolvoval 4 závody a 4 vynechal kvůli zranění. Ověřil jsem si, že zdravý a po kvalitním tréninku mohu příští sezónu pomýšlet hodně vysoko. 

Jak se vám tahle série zalíbila v praxi – co jí říkáte a jaké jsou její odlišnosti od jiných?

Celá série mě hodně oslovila. Zázemí, příprava trati, překážky a výběr prostředí – vše je výborné. Nedá se to moc s něčím srovnávat. Pokud se bavíme o OCR jako o sportu na standardním formátu, pak je Toughest výborná ukázka. Je tu zajímavý koncept FAST Line a SLOW line, kdy právě ta FAST je rychlejší na překonání, ale také klade mnohem větší nároky na závodníka. SLOW line je lehčí, ale také pomalejší. Je otázkou taktiky, jakou cestu zvolíte, přičemž můžete získat rozhodující náskok, když dáte FAST line oproti soupeři, nebo naopak zariskujete a odpadnete. Ale obecně platí, že kdo chce uspět, měl by volit jen FAST line a k tomu výborně běžet.

Měl jste možnost startovat i mezi elitou. Jaké bylo srovnání s TOP závodníky z celé Evropy?

To je další věc, která se mi velmi líbila. Mezi elitu nezabloudil náhodný turista, ale všichni jsme na tom byly podobně a při závodě už rozhodovaly detaily. Každý závod jsem si potvrdil, že se s nimi mohu měřit a rozhodně se neztratím.  Celé to srovnání mi ukázalo, na čem musím zapracovat a z čeho můžu naopak těžit do budoucna. Čím těžší konkurence, tím více vás to může posunout dopředu a já věřím, že se mi to vrátí.

Ukázala vám série i nějaké nové typy překážek?

Překážky nové jako takové ani moc ne, ale různé kombinace ručkování či plavaní v moři. To pro mě bylo nové. Velký rozdíl je také v tom, že tady už to není o tom překážku překonat, ale překonat překážku co nejrychleji. Rychle překonanou překážkou se dá vytvořit velký náskok. Mám takový příklad, kdy jsem si udělal náskok na jednoho závodníka v kopci asi 30 metrů. Doběhl jsem na překážku, kde se ručkovalo po šikmé stěně pomocí chytů, pak tyč a zase stěna. Z překážky jsem vybíhal se ztrátou asi 30 metrů na toho samého závodníka. Takže jsem na pár metrech dostal 60metrovou ztrátu, ani jsem nemrkl. 

Po závodech v seriálu Toughest jste absolvoval mistrovství Evropy a světa, o kterých jsme si povídali v první části rozhovoru. Absolvoval jste pak ještě nějaké závody?

Sezónu jsem plánoval uzavřít na Gladiator Race v Praze. Trochu symbolicky se to nabízelo, protože na Gladiator Race jsem ji letos i otevíral. Po mistrovství jsem spíš odpočíval a běhal zlehka. Jednak se mi nechtělo a za druhé jsem byl už docela unavený a vyhlížel netrpělivě konec dlouhé a náročné sezóny. Chtěl jsem si zaběhnout hlavně noční závod a taky sobotní hlavní.

Jak jste dopadl?

Věděl jsem, že to bude dost bolet. Hodil jsem do sebe jeden gel a za chvíli se pustil na trať. Očekávání byla pravdivá a dost to bolelo, ale o to sladší bylo zjištění, že mám nejrychlejší čas a můžu se radovat z první místa. Sobotní závod měl před startem stejný scénář, jen jsem věděl, že to bude bolet o trochu déle. Vyrážel jsem někde okolo 30. místa a velmi brzy jsem doběhl své hlavní konkurenty a zanedlouho i ostatní závodníky. Od poloviny trati jsem běžel už jen sám před ostatními. Vypadalo to, že budu mít nejrychlejší čas a opět budu brát první místo, ale to by nebyl Jirka Vacík, můj týmový kolega, aby nezměnil plány z běhu na pohodu na dodatečný start. Neměl by dobré spaní a nechal se přihlásit v průběhu dne do závodu. Jeho čas byl rychlejší a já bral druhé místo. V týmu jsme tak měli umístění na prvních dvou místech a můžeme být spokojení.  Sezóna skončila na bedně a já můžu začít čerpat zasloužené volno a podívat se zpět, co mě naučila tahle zvláštně zajímavá sezóna.

Ve které jste opět spoléhal na sportovní výživu Enervit. Na které produkty spoléháte a kdy a proč je zařazujete? Ať už při tréninku nebo závodech.

Tohle by mohla být hodně dlouhá kapitola sama pro sebe. Když přemýšlím nad odpovědí, tak mě napadnou dvě věci, a to křeče a regenerace. U křečí jsem díky Enervitu zapomněl, co to znamená. Ještě loni jsem s tím dost bojoval, ale letos jsem začal užívat Enervit Magnesium zhruba týden před závodem a trochu upravil svůj pitný režim o iontový nápoj Enervit G Sport. Rázem jsem bez křečí, což je velmi vítaná změna. Zmiňovaný Enervit R2 je pak mojí odměnou po těžkém tréninku či závodě, která mě postaví opět na nohy. Dostal jsem se do fáze, kdy se na to vyloženě těším, až si ji v cíli dám. Skvělá věc, která mi moc pomáhá při regeneraci.

Jak doplňujete energii?

Do závodu si beru energetické gely podle toho, jak dlouhý je závod. Jak jsem poznal na mistrovství světa v Kanadě (více zde), dodají velkou energii, a když není, tak prostě dojde. Používám i regenerační nápoj Enervit R1, ale ten si nechávám spíš na lehčí tréninky. Enervit mě letos doprovázel všude po Evropě na všech závodech a já neměl jedinou krizi. Vzpomínám si ještě, jak jsem v Londýně dobíhal zmiňovaný závod Toughest z posledních pozic a vzal si koncentrát Enervitene Sport Competition. To bylo, jako by mi někdo dal nové baterky! Vážně musím poděkovat za podporu a důvěru. Našel jsem si produkty, které fungují a nedám na ně dopustit. Můžu upřímně říct, že ujíždím na Enervit!