Triatlonista Filip Ospalý shrnul letošní sezónu. Byla úspěšná či neúspěšná? Jaké nastaly změny v jeho závodním plánu oproti původnímu? O to vše se s námi Filip podělil.
Triatlonista Filip Ospalý shrnul letošní sezónu. Byla úspěšná či neúspěšná? Jaké nastaly změny v jeho závodním plánu oproti původnímu? O to vše se s námi Filip podělil.
I když jsem před letošní sezónou pomýšlel nad méně starty než v minulosti, tím, že jsem začal už v únoru a skončil na konci října (a to ještě plánovaný listopadový Challenge Bahrain zrušili), jsem nakonec letos startoval 11x. Změna skladby závodů – opustit kolotoč závodů WTC s magickým slůvkem Ironman/Ironman 70.3 a vybírat si závody z konkurenčním série Challenge family – vyšel na jedničku a domnívám se, že ta právě skončená sezóna patří k těm úspěšnějším.
Hned na přelomu roku jsem se nechal zlákat pozvánkou na únorové závody do Spojených arabských emirátů - krátký triatlon TRIYAS (13.2. v Abu Dhabi) a Challenge Dubai (20.2. v Dubaji). Ale únor pro mě byl vždy přípravným a tréninkovým měsícem a ne závodním. Taky to tak dopadlo. Takže jsem zpětně vzal pobyt v arabském teple jako prodloužení soustředění na Fuerteventuře v první půlce února.
Ani další závod (na začátku května) v Aix en Provance, kde jsem před dvěma lety zvítězil, mi ještě radost neudělal a až 10. místo na závodě série Ironman 70.3 bylo zklamáním. Ale chyba v tréninku nebyla a ovoce přinesl hned za tři týdny, kdy jsem se po 9 letech vrátil do italského Rimini, kde jsem v roce 2006 získal titul mistra Evropy v duatlonu (10km běh - 40km kolo - 5km běh). Letos se závod Challenge Rimini jel jako mistrovství Evropy ve středním triatlonu pod hlavičkou ETU (Evropské triatlonové unie). Favorit číslo jedna a obhájce titulu z roku 2014, domácí Ital Gulio Molinari, který všechny závody rozhodl na kole, kdy přijížděl do depa osamocený na vedoucí pozici s několika minutovým náskokem, byl trošku zaskočen, když na členité trati v okolí Rimini slézal z kola pouhých 100 sekund přede mnou. I přes mou 30sekundovou penalizaci za špatně uloženou helmu v depu, jsem se kolem něho na 14.km mihl a v cílové bráně v parku v Rimini jsem opět mohl zvednout ruce nad hlavu (mimochodem stála na stejné místě jako před devíti lety, jen se do ní dobíhalo z druhé strany).
Červen byl přípravným závodem na druhý vrchol sezóny, mistrovství světa v dlouhém triatlonu. Sice jsem po závodě na Havaji v roce 2014 řekl, že už žádný dlouhý nepojedu, slib jsem dodržel – dlouhý triatlon pod hlavičkou ITU (Mezinárodní triatlonová unie) se koná na tratích 4-120-30km, čili délka trvání cca 5,5 hodiny. Což je stále blíže k cca 4 hodinám při středním triatlonu než k 8 a více hodinám při dlouhém triatlonu. Navíc se závod konal ve švédské Motale, takže mělo být klima, které by mi mohlo sedět. Bylo ve dnech před závodem, což mělo za následek vodu „jen 15´C teplou“. Takže následovalo zkrácení plavecké trati z 4 na 1,5km. Rozdíly tak po plavání byly malé, na kole jeli ostatní rychleji a na běhu už jsem to nedoběhl. 8.místo bylo hned v cíli velkým zklamáním. S odstupem času si 8. místa z MS vážím – moc často jsem v Top10 na MS nebyl (9. v roce 1999 v olympijském triatlonu a 2. v roce 2010 ve středním).
V červenci následovalo klasické odpočinkové období s přípravou na druhou polovinu sezóny. V rámci toho jsem obhájil vítězství na závodě českého poháru v Opavě (olympijský se zakázanou jízdou v háku). V srpnu jsem se těšil na svůj první start na středních tratích na území ČR. TRIPrague byl krásný závod, i když tratě tak lehké nebyly, jak by se z map před závodem zdálo. Ale nakonec z toho přeci jen bylo první místo s náskokem přes 10 minut na druhého. Hned další víkend jsem stál na startu Challenge Walchsee-Keiserwinkl, kde se příští rok na začátku září uskuteční ME ve středním triatlonu. Závod mi však vůbec nevyšel a po obvyklém plavání v popředí startovního pole jsem na kole začal ztrácet hned od úvodních kilometrů a ztrácel až do cíle. Následovala tak změna v plánu a zrušení závodu XL Gerardmer, kde jsem byl předloni druhý. Místo toho jsem se vrhl do tréninku. Povzbuzení přišlo na Slovakmanovi 113, kde jsem opět vyhrál o skoro 10 minut. Následoval další kvalitní tréninkový blok s vidinou tří závodů série Challenge.
Letovisko Paguera a jeho okolí na Mallorce si pamatuji ze soustředění, které jsem zde nebo v sousední Santa Ponce strávil na konci minulého tisíciletí s repre výběrem nebo s Kepák Teamem při třítýdenních tréninkových kempech. Zadařilo se a v cíli jsem se mohl radovat z dalšího letošního vítězství. Hned týden na to jsem poprvé navštívil Sardinii, abych u resortu Forte Village bojoval o vítězství až do posledního kilometru a nakonec vybojoval 2. místo, jen 8 sekund za prvním.
Třetí závod, který jsem měl na toto období naplánovaný, Challenge Bahrain byl bohužel kvůli organizačním a finančním problémům zrušen a tak jsem po Sardinii už závodní věci zazimoval.
Plány na rok 2016
Nemůžu nyní napsat na 100%, jakých závodů se zúčastním, ale nějaká vize v mé hlavě už je. A ta je, že bych se rád postavil na start závodů, kde se mě v minulosti dařilo. Tzn. Rimini (Challenge Rimini, 8. května), St.Pőlten (Ironman 70.3 St.Pőlten, 22. května), Haugesund (Ironman 70.3 Norway, 3. července) by byly závody v první půlce sezóny plus ještě hledám vhodný závod na červen. Pak budu rád, když mě termínově vyjdou „domácí“ závody v Opavě, Praze a Šamoríně. Vrcholem mého snažení v roce 2016 by mělo být mistrovství světa v dlouhém triatlonu (4-120-3km) v americké Oklahomě na konci září. Po té, pokud mé tělo dovolí bych se mohl postavit na start Challenge Mallorca-Paguera (15.října) a Challenge Forte Village Sardinia (30. října). A tím bych to vše mohl uzavřít.