Jsou věci, které si člověk těžko představí. Třeba absolvování náročného třídenního týmového závodu, ve kterém se kombinuje cyklistika, běh, slaňování, plavání, biatlon i orientační běh. K tomu připočtěte zdravotní potíže a obrovské vedro, konkrétně 36 stupňů ve stínu. Taková výzva si žádá silný charakter a Helena Erbenová ho bezesporu má. Adventure race v Číně dokončila a se svým týmem skončila druhá! „Penghzou Moutain Outdoor Challange, druhý letošní závod z čínské série adventure závodů čtyřčlenných mix týmů, nebyl nijak zvlášť dlouhý, ale obzvlášť náročný co se týče terénu a především horkého počasí. To udělalo ze závodu peklo!“ začíná své vyprávění o závodním martyriu česká triatlonistka spoléhající na sportovní výživu Enervit. Její zpověď určitě stojí za přečtení…

První etapa začínala 34 km dlouhým bikem, nejprve ve městě a velmi brzy se zajelo do terénu na malinkaté cestičky, kde bylo potřeba být velmi vepředu. Ani nevím jak, ale podařilo se mi být na konci prvního balíku. Po pár otočení pedálů v terénu mi bylo jasný, že to bude veliké trápení, nohy vůbec nechtěly točit. Po 37 km přišlo rychlé depo a následující kilometr plavání byl velmi osvěžující. Pak znovu přišlo na řadu kolo, tentokrát už bez záchranné vesty, kterou jsme na sobě od začátku měli. Prudké výjezdy střídaly prudké sjezdy a já se přemlouvala, ať na nic nemyslím a jen šlapu. Po 19 km výjezdů a sjezdů se 4 km běželo ke skále, kde se slanilo zhruba 60 metrů a na závěr už nás čekalo jen posledních 10 km běhu, přičemž druhá polovina byla velmi těžká – seběhli jsme k městu a běželo se po silnici, nikde ani kousíček stínu. Nemám tušení, kolik mohlo být na rozpáleném asfaltu, jediné, co jsem si přála, bylo vidět cílovou bránu. Po třech a půl hodinách jsme ji nakonec protnuli na třetí pozici, zhruba 3 minuty za prvním týmem, což nebylo vůbec špatné. Asi za 10 minut jsem si ale prožila krizi v podobě krátkého kolapsu. Naštěstí to trvalo jen pár minut a brzy jsem se dala zpátky do provozního stavu, a to díky celému týmu, který se o mě postaral.

Druhá etapa začínala 10kilometrovým během kamenitou řekou a mě už opravdu hodně bolelo lýtko, které mě trápí od závodu v Řecku (více o něm najdete v článku Parádní květen Heleny Erbenové: dva starty na Xteře = dvě vítězství!). Následovalo 37 kilometrů na biku a neskutečný krpál do výšky 1870 metrů nad mořem. Podařilo se nám stáhnout ztrátu z běhu a dotáhli jsme se na druhý tým. Na trati byla asi 4km část, kde se muselo s kolem jít na zádech, z vrcholu stoupání pak přišel šílený sjezd dolů. V jednom momentu se mému kolegovi Martinovi rozbila přehazovačka, Sam měl defekt, a aby to nebylo málo, Ricard se vyklopil v jedné z prudkých zatáček. Výsledek? Ztráta druhého místa a zásek přes tři minuty... Naštěstí to ale opravdu bylo už jen z kopce a do depa se dalo dojet i s rozbitou přehazovačkou a na biatlon použit jiného bika. Biatlon se nám ale moc nepovedl a ztratili jsme další čas. Poslední částí byl orientační běh zhruba na 10 km, ke druhé kontrole se sjelo pomocí fly fox. Všechny kontroly jsme našli v pohodě, tady patří velký respekt 20letému Ricardovi, který se snad s mapou v ruce narodil! Doběhli jsme si pro další bronzové etapové místo, ale bolavé lýtko bylo čím dál horší a bála jsem se dalšího dne, jestli vůbec budu moct běžet…

Třetí etapa znovu začínala bikem a zase do kopce a do kopce… Jelo se mi lépe než první den, ale mělo to velmi daleko k výkonu, jaký jsem předvedla v Belgii (více zde). Na laně jsem byla tažená v podstatě celou dobu. Po 38 km v depu jsme museli obléct záchrannou vestu a sedák a dvoukilometrový běh s tímhle vybavením a litrem vody v camelbacku na zádech nebyl moc příjemný. Zato fly fox do jezera byl úžasným osvěžením! Pak doplavat 100 metrů ke břehu, sundat v depu sedák, vzít pádlo a hurá na kajak. Na jezeru se jezdilo na check pointy sem a tam, takže všichni měli přehled, jak na tom jsou. My jsme se pohybovali na druhé pozici zhruba 2 minuty za vedoucím týmem. Bohužel tým, který byl v celkovém pořadí druhý, měl opravdu špatný den a jeden z jeho členů nebyl schopný závodit. Kolegové ho v podstatě donesli do cíle a z druhého místa se posunuli až na deváté. Je to velmi smutné, vidět něco takového na trati, člověk si jen přeje, aby se mu to nestalo také, nebo aspoň až za cílovou páskou… Závěrečný 12kilometrový běh byl pro mě utrpením, lýtko strašně bolelo. Kluci se mě snažili táhnout a ještě štěstí, že se běželo spíš do prudkého kopce, kde to bolelo míň. Poslední dva kilometry byly těžké, od bolesti mi splývaly schody, po kterých se běželo asi kilometr, a já se bála, že zakopnu a skutálím se až dolů. Vidět cílovou pásku bylo něco tak krásného!

Děkuju celému týmu, protože se o mě neskutečně postaral. Kluci se střídali v táhnutí na kole i v běhu a my se i přes moji velikou únavu od první etapy postavili na druhý stupeň stejně jako v úvodním závodě sezony v Baise.