Po čtvrtém místě v Šamoríně (více zde) se během dalšího závodního víkendu probojoval Filip Ospalý na medailový stupínek. V norském Tonsbergu byl ze všech nejrychlejší a oslavil tak vytoužený triumf! „Od roku 2010, kdy jsem začal jezdit střední triatlon, jsem každý rok vyhrál minimálně jeden mezinárodní závod. Konečně jsem se dočkal i letos,“ oddychl si po závodě český triatlonista, který samozřejmě i v Norsku spoléhal na sportovní výživu Enervit.

Jak probíhala příprava a přesun na závod do Tonsbergu?

Využil jsem X-Bionic sphere v Šamoríně, kde se závodilo minulý víkend, k přípravě a zůstal tam až do středy, kdy jsem se přesunul domů zabalit kolo do kufru a vzít si čisté oblečení. Pak jsem zamířil autem na letiště do Katowic, odkud jsem přímo letěl do Sandefjordu, letiště vzdáleného jen 20 km od Tonsbergu. Tam byl závod naplánovaný na sobotu, netradičně se startem až ve dvě hodiny odpoledne. Vše kvůli místním závodníkům, kteří byli převážně z Osla, které je zhruba dvě a půl hodiny autem.

Jaké panovaly v Norsku podmínky a jak se plavalo ve fjordu?

Na Norsko bylo pěkně – slunečno, slabý vítr, teplota 20 stupňů, voda ve fjordu měla o dva méně. Na startu prvního ročníku Challenge Norway se seřadilo zhruba 300 sportovkyň a sportovců včetně několika velkých jmen. V plavání úřadoval stejně jako na Slovensku Balldela, já jsem z vody šel za 24:12 a stejně jako před týdnem v Dunaji zhruba 30 sekund za Španělem. Na čtvrtého Strange jsem neplaval 20 sekund.

Jak se pak závod vyvíjel v cyklistické části, která vás dovedla na turisty vyhledávaný bod zvaný World´s End, tedy konec světa?

Trať vedla po kvalitních silnicích nahoru a dolů, kde se dalo jet většinou v aero pozici, ale muselo se stále přehazovat. V prvních kilometrech se vepředu osamostatnil Švéd Svensson, já dojel Balldelu a nás dva pak docvakli zezadu Reichel a Strange. Ztráta naší čtveřice na vedoucího muže se stále pohybovala kolem půl minuty, ať jel na špici kdokoliv. Až do konce depa jsem se neohlížel a snažil se držet odstup na prvního, kterým byl Svensson. Druhý jsem přijel já zároveň s Baldellou. Strange a Reichel se v depu neobjevili, ani když jsme z něho vybíhali.

A přišel závěrečný boj na běžecké části, kde jste se probojoval na špici…

Ano, nejdříve s Balldelou a potom sám jsem na třetím kilometru zlikvidoval ztrátu na prvního a dostal se do vedení. Pořadatelé ale natáhli běžecký okruh přes skálu nad městem, kde se tyčí středověká věž. Před závodem jsem se byl rozběhat jen po rovině ve městě a okolí. Nahoru jsem zbytečně nevybíhal, abych šetřil síly. Stačilo mi sdělení, že nahoru vede 100 schodů. Nikdo ale neřekl, že než se k těm schodům dostanu, musím vyběhnout zhruba 300metrové stoupání, kde jedna čtvrtina měla sklon přes 20 procent…

Byla to nejtěžší pasáž závodu?

Po schodech ještě následovala terénní vložka, než mohl sportovec spokojeně oběhnout věž. Tím to ale nekončilo. Ještě bylo nutné se dostat dolů do přístavu. Sice při seběhu nebyly schody, ale byl dost strmý, což taky není nic pro moje kolena, které od jisté doby šetřím a rychle z kopce neběhám ani při tréninku v lese. Na obrátce v polovině běhu jsem ale zjistil, že můj náskok na druhého Balldelu je značný. A když i druhý okruh proběhl v pořádku, mohl jsem v cíli zvednout ruce nad hlavu a říct si konečně!!! Druhý Němec Reichel doběhl necelé tři minuty za mnou, třetí Španěl Balldela byl o další půlminutu zpět.