Druhá část rozhovoru s českým ultramaratoncem prozradí, jak vypadá výživa při tak extrémní zátěži, co se honí hlavou běžci na startu závodu, ve kterém ho čeká téměř 250 kilometrů, nebo zda radši poběží sám či ve skupině. Radek Brunner už se mentálně chystá na start Spartathlonu, který vypukne 30. září. „Těším se moc, je to pro mě jednoznačný vrchol sezony. Na ten den myslím celý rok, při každém tréninku a vlastně i mimo něj. Doma mi říkají, že už nemluvím o ničem jiném,“ usmívá se člen Enervit Teamu před nejdůležitějším závodem sezony. První část rozhovoru o jeho přípravě si můžete přečíst zde, druhou část přinášíme právě teď.
Druhá část rozhovoru s českým ultramaratoncem prozradí, jak vypadá výživa při tak extrémní zátěži, co se honí hlavou běžci na startu závodu, ve kterém ho čeká téměř 250 kilometrů, nebo zda radši poběží sám či ve skupině. Radek Brunner už se mentálně chystá na start Spartathlonu, který vypukne 30. září. „Těším se moc, je to pro mě jednoznačný vrchol sezony. Na ten den myslím celý rok, při každém tréninku a vlastně i mimo něj. Doma mi říkají, že už nemluvím o ničem jiném,“ usmívá se člen Enervit Teamu před nejdůležitějším závodem sezony. První část rozhovoru o jeho přípravě si můžete přečíst zde, druhou část přinášíme právě teď.
Co se honí hlavou běžci na startu závodu, ve kterém ho čeká téměř 250 kilometrů?
Mám rád, když mi na startu běhá mráz po zádech. Je to vždy dobré znamení. Když si proskenuju tělo, postupně zatnu každý sval na nohou a cítím, že jsou připravené. Moc často se mi nestává, že bych si mohl říct, že dnes je ten den D. Málokdy jsem ale taky tak cíleně ladil na konkrétní závod, většinou jsem v posledním týdnu před startem ubral na tréninku, a to bylo celé vyladění. Tentokrát je to jiné. Spartathlon beru jako nejdůležitější den roku. Posledních 10 týdnů přípravy jsem poskládal přesně den po dni k tomuto jedinému závodu. Taky si myslím, že ohromnou roli hraje příprava hlavy na závod. Je důležité jí nastavit na pozitivní scénář. Nepřipouštět si žádnou negativní myšlenku. Prostě se nastavit už týdny před startem na to, že ten den bude skvělý. Že nebude žádný problém, že vše půjde podle plánu. Pokud člověk už předem přemýšlí o variantě B, je to špatně. Ve chvíli, kdy by něco haprovalo, potvora mozek to okamžitě pozná a přepne na B. A to je špatně. Varianta B pro mě letos neexistuje. Nepřemýšlím o ní a nechci ji znát.
Správná výživa v čele s řádným doplňováním energie je alfou a omegou každého sportovního výkonu. Jak důležitá je při takto extrémní zátěži?
Při dlouhém ultra je vždy výživa jednou ze zásadních složek výsledku. Pokud nefunguje žaludek, energie mizí a výkon jde dolů. Já mám pro letošek tři zásadní body, které musím při Spartathlonu dodržovat: chladit, jíst a pít. Ono se to takhle zdá jako automatické, ale kdo někdy ultra absolvoval, tak ví, že po 150 kilometrech mozek pracuje v úplně jiném režimu, člověk lehce zapomene jíst a pít a pak už to nedožene. Takže chci dodržet pravidelný přísun energie a tekutin hned od začátku závodu, tedy od prvních kilometrů. Později se to už hůř dohání. A je určitě lepší tělo zásobit v době, kdy vše ještě pracuje v pohodě než s žaludkem na hraně zvracení.
Jak konkrétně to tedy bude s výživou vypadat u vás?
Mám připravené tyčinky Enervit Power Sport, odzkoušel jsem si je při dlouhých trénincích a věřím, že budou v pohodě. Stejně tak pár koncentrátů Enervitene. Mám ho i v prášku, pošlu si na pár občerstvovaček lahvičku s nasypaným ionťákem a zaleju až na místě. No a pak prostě průběžně stále jíst po malých dávkách. Kousek čokolády, toast, fíky, datle. Prostě co občerstvení nabídne a žaludek vezme. Výdej energie je ohromný, snahou je tedy jí co nejvíc do těla dostat zpět. Po závodě pak určitě regenerační nápoj Enervit R2 Sport, ten ale piju po každém náročném tréninku. Kdybych měl všechnu nadstandardní výživu vyřadit, R2 bych si nechal. Je to jedna z věcí, u které je stoprocentně poznat, že pomáhá.
Dá se v závodě s někým spolupracovat, nebo běží každý sám na sebe?
Záleží na každém. Jsou lidi, co běží od začátku až do cíle společně. Já takový nejsem, vyhovuje mi běžet si sám a podle sebe. Pokud člověk běží s někým, pořád se musí přizpůsobovat a upravovat tempo, buď nahoru, nebo dolů. Jsou to třeba jen vteřinky, ale i tak jdou mimo nejoptimálnější rytmus těla. A já chci při tomto závodě poslouchat jenom svoje tělo a řídit se jím. Tedy i kdyby mi na startu všichni utekli, půjdu tak, jak jsem si naplánoval, případně jak mi to bude vyhovovat.
Jak se letos do Řecka těšíte a s jakým výkonem byste byl spokojený?
Těším se moc. Je to pro mě jednoznačný vrchol sezony. Na ten den myslím celý rok, při každém tréninku a vlastně i mimo něj. Doma mi říkají, že už nemluvím o ničem jiném (smích). Loni, když jsem doběhl do Sparty, tak to pro mě byl nejemotivnější okamžik celého mého běhání. V tu chvíli jsem věděl, že se tam chci vrátit a že to chci zažít znovu. To se mi právě teď plní… A s jakým výkonem budu spokojený? U tak dlouhého závodu je výsledek vždy souhra mnoha okolností. To, co na 10 kilometrech nehraje žádnou roli a na maratonu třeba malou, tak tady může znamenat, že cíl neuvidím. A já ho vidět chci. Samozřejmě čím dřív od startu to bude, tím líp. A mám i určitý sen. Je přece hezký mít sny, ne? (úsměv)