Po bronzovém úspěchu na Spartathlonu těžko hledal motivaci k vyběhnutí, nakonec se ale připravil i na poslední vrchol letošní sezony v podobě mistrovství světa v běhu na 100 kilometrů. A přidal jednu zásadní novinku – angažoval trenéra, který by mu měl pomoci posunout jeho výkony. Právě o šampionátu a revolučních změnách v přípravě jsme se s Radkem Brunnerem po skončení jeho sezony bavili. V rozhovoru s členem Enervit Teamu jsme se ale vrátili i k úspěšnému Spartathlonu…

Jak náročné pro vás bylo připravit se po extrémním Spartathlonu na mistrovství světa v běhu na 100 km? Kolik vůbec bylo času?

Času bylo relativně dost, jednalo se skoro o dva měsíce. Pokud ale odebereme zhruba tři týdny po Spartathlonu na srovnání těla z únavy, zůstaly čtyři týdny, a to už tak moc není. Největší problém pro mě ale byla hlava. Jako by po Spartathlonu vypnula a nedokázal jsem se pořádně motivovat, ani k tréninku, ani k závodu na šampionátu. Opět se mi ukázalo, že pokud nepracuje hlava v harmonii s tělem, za moc to nestojí.

Vnímal jste bronz ze Spartathlonu jako výjimečný triumf i po návratu do Česka? Byla reakce okolí jiná?

Hodně lidí se ptalo, jaké to bylo, chtěli slyšet zážitky. Dokonce se ozvala i televize a natočili krátký šot do Televizních novin. Vzhledem k tomu, jak je obecně ultramaraton vnímán jako něco pro partu bláznů, mně to mile překvapilo. Odpověděl jsem také na otázky několika novinám a za týden bylo po všem (smích). V poslední době jsem ale absolvoval také několik besed, kde byl Spartathlon hlavním tématem. Vlastně jsem si to letos v Řecku až tak moc neuvědomoval, to až tady, když o tom povídám, tak mi všechno dochází. Že to bylo něco, čeho bych si možná měl víc vážit, protože už se to třeba nebude opakovat.

Právě po úspěšném Spartathlonu jste nově angažoval trenéra. Kdo jím je, a kdy jste se pro tento krok rozhodl?

Už v létě jsem komunikoval s Katalin Nagy, dvojnásobnou vítězkou Spartathlonu a  mistryní světa ve 24hodinovce. Bavili jsme se o tréninku, přípravě a tak. Ona trénuje u Olivera Lorince, což je podle mě jeden z nejlepších trenérů ultramaratonu, který je aktuálně k dispozici. V jeho tréninkové skupině je kromě Katalin také Szilvia Lubics, která třikrát vyhrála Spartathlon, běžci z TOP 10 na UTMB, triatlonisti… A když jsme se pak s Kati potkali na Spartathlonu, diskuze pokračovala. Ona o mě dala informace svému trenérovi a nakonec jsme se dohodli, že to zkusíme. Nastavili jsme si společný cíl a máme k čemu směřovat.

Dá se říct, že šlo ve vašem případě o revoluční krok?

Pro mě to jednoznačně byla revoluce, dosud jsem si vše řídil sám. Jak v práci a životě, tak v tréninku. Nikdo mi nešéfoval a neříkal, co a jak mám dělat. Nebyl jsem si zpočátku jistý, zda se dokážu přepnout do režimu „poslouchej mě na slovo a společně dojdeme k cíli“. Ale zatím mi to jde kupodivu velmi dobře.

Jak velká to pro vás byla změna v samotném tréninku, jeho náplni nebo délce?

Změny pro mě byly docela zásadní. Byl jsem zvyklý běhat denně, navíc jsem často běhal ráno i večer. Oliverova pravidla jsou ale jiná: v pondělí je volno na regeneraci, běhám jen jednou denně, v tréninku žádný běh delší než 4 hodiny. Vše řídíme pouze podle tepové frekvence a času. Na druhou stranu teď běhám daleko intenzivnější tréninky než dosud, připadám si méně unavený, užívám si každý trénink. V neděli trenérovi odešlu souhrn týdne, včetně detailního rozboru jednotlivých tréninků, pocitů při nich, a v pondělí už se těším na nový plán (úsměv).

Na 100kilometrové distanci se snažíte prolomit hranici 7 hodin. Měl jste stejný cíl i na listopadovém mistrovství světa na 100 km?

Cíl mám vždy stejný, vlastně mě ani teď ve Španělsku nic jiného nezajímalo. Do 55. kilometru to šlo perfektně, pak to začalo drhnout. Začalo mi být zle od žaludku, motala se hlava. Někde mezi 70. a 80. kilometrem jsem si musel i lehnout, jinak bych asi zalehl na asfalt nedobrovolně a nekontrolovatelně. Nebylo to dobrý... Posledních 10 kilometrů se už zase docela srovnalo, ale propad byl bohužel velký. V podstatě okolo 60. kilometru se hlava rozhodla, že hranice 7 hodin nepadne a tělo na to zareagovalo tímto způsobem. Mrzí mě to, v týdnech před závodem jsem odtrénoval velmi dobře, snad jen v posledních dnech před závodem to vypadalo na nějaké nachlazení. První polovina závodu byla přímo ukázková, ale stovka končí až po 100 kilometrech… O to větší motivaci do dalšího tréninku jsem ale získal. Mám zase touhu makat a teď už vím, kde ta sedmička padne. Už se to blíží!

Spoléhal jste i ve Španělsku na Enervit? Jak probíhala vaše výživa během 100km závodu?

Měl jsem energetický nápoj Enervitene Sport, energetické tyčky Enervit Power Sport Competition a sypkou formu aminokyselin BCAA Enervitam Sport. Mojí chybou bylo, že jsem si špatně spočítal dávku sacharidů, vše naředil hodně koncentrované, a to byl zřejmě důvod žaludečních problémů. Zachoval jsem se jako zelenáč, byla to hloupost. Tělo je schopné přijmout za hodinu jen určité množství sacharidů (Sacharidy ve sportu: Jaké je maximální množství a jak na něj?), ta moje dávka byla větší a pak to takhle dopadlo.

Kdy plánujete začít s tréninkem na novou sezonu a jaké v ní máte plány?

Trénink už začal a do přípravy jdeme společně s trenérem, kterému věřím na 100 procent. Určili jsme si tři hlavní cíle roku a k těm směřujeme. Vše ostatní bude pouze tréninková příprava. První závod bude MČR 100 km v březnu v Plzni, další červencové MS na 24 hodin v Belfastu a pak Spartathlon. Příprava tedy bude trochu reverzní, zima spíš k rychlosti, po Plzni přejdeme naopak do vytrvalostní části.