Zklamání z průběhu závodu před 7000 diváky, pak nadšení z premiéry v seriálu Toughest. Dva zahraniční starty Petra Vinického, mistra světa v extrémním překážkovém běhu, měly rozdílný průběh. Potom přišel na řadu domácí Predator a v něm vydařený výkon, ale i pád a zranění v posledních metrech. Člen Enervit Teamu v rozhovoru líčí své pocity z dosud odběhnutých závodů i prvního mistrovství České republiky v Gladiator race, kterého se účastnil jako člen organizačního týmu a rozhodčí.
V dubnu jste absolvoval tři závody. Prvním z nich byl Spartan race sprint v Mnichově, který jste dopředu označoval za první velký test sezony. Jak se vám v něm dařilo?
Závod by se dal hodnotit ze dvou polovin. V té první šlo vše podle plánu. Na začátku jsem si nechal trochu utéct špičku, pak jsem si ji ale postupně doběhl a držel se okolo 5. místa. Pak ale přišel na řadu oštěp, na kterém jsem bohužel trestuhodně minul a začal dělat své první angličáky. S tím se dalo ještě něco dělat, jenže hned na další překážce Multirig mě při ručkování sestřelil vedlejší závodník a já se ocitl na zemi s dost nevěřícím pohledem. Další dávka angličáků mě docela zlomila. Ani ne fyzicky jako psychicky. Druhá půlka závodu už bylo peklo… Pohár hořkosti jsem si vypil až do dna při dalších dvou trestech a zbytkem trati jsem se protrápil až do cíle. Mrzelo to o to víc, že závod jako takový v olympijském areálu a skoro 7000 lidí okolo, to nemělo chybu.
O týden později jste se postavil poprvé na start závodu Toughest. V čem se liší tento seriál od jiných překážkových běhů?
Toughest je trochu odlišný tím, že do Elity se můžete dostat jen na základě výsledků, které musíte prokazovat. Překážky jsou specifické jak na ruce, tak na techniku překonání. Už to není o tom překážku překonat, ale jak rychle. Obsazení závodu je na hodně vysoké úrovni, sjíždí se tam závodníci z celé Evropy. Řekl bych, že celé provedení od zázemí, přes mediální pokrytí až po provedení překážek je jedno z nejlepších, co jsem zatím absolvoval.
Jak jste si užil premiéru a co vám řekl výsledek? Avizoval jste, že podle prvního závodu se uvidí, co bude dál…
Z premiéry jsem byl trochu nesvůj, protože hodně překážek jsem viděl naživo teprve den předtím a nebyl jsem si jistý, jak na ně. Neznal jsem ani tak důkladně soupeře, ale závod jako takový jsem si hodně užil. Běželo se mi výborně, i díky gelům Enervit, které jsem měl před a v průběhu závodu. Překážky jsem zvládl bez jediné chyby, takže spokojenost. Doběhl jsem na 7. místě mezi kvalifikanty a nechal za sebou mnohé elitní závodníky. Díky tomu jsem se ujistil, že mám na podobné a lepší umístění a Toughest bude jeden z mých hlavních závodních seriálů pro letošní rok.
Třetím dubnovým závodem byl český Predator race Run v Plzni. Jak se vám závodilo doma?
Do Plzně jsem se hodně těšil, domácích závodů moc není a tam to mám rád. Začátek byl velmi rychlý. Po malém okruhu okolo festivalky jsem doběhl dosud vedoucí závodníky, ale přese mě se přehnal Til Leipziger, pozdější vítěz. Usadil jsem se na druhém místě a zvyšoval náskok. Před polovinou závodu jsem trochu změnil taktiku a nechal se doběhnout od Jirky Vacíka a Bohouše Šáli. Neběželo se mi moc komfortně o samotě a ve skupince to šlo lépe. Bohužel jsem zaváhal na irské lavici v poslední třetině závodu a nechal si oba dost utéct. Naštěstí se zbytek překážek povedl bez trestu a já se potkal s Jirkou Vacíkem pří vybíhání ze zimního stadionu. Na posledním kilometru a asi pěti překážkách to byl krásný boj o každý centimetr až do poslední finálové vlny. Chtěl jsem bohužel až moc uhájit druhé místo a nezvládl jsem seběh do cílové rovinky. Doslova na posledních pár metrech jsem si ošklivě zranil koleno při pádu a do cíle se prakticky dokutálel na třetím místě...
Ve všech třech závodech vám pomáhal i Enervit. Na které produkty jste spoléhal?
Nedílnou součástí všech závodů byly energetické gely Enervitene Sport. Dal jsem si jeden před a pak druhý pak v polovině závodu. Zkusil jsem to prvně letos v zimě a hlavně v Amsterodamu se mi tato kombinace vyplatila, stejně jako v Plzni. Na finiš je potřeba co nejvíce energie a ta díky gelům přišla. Po závodě už se neobejdu bez regeneračního nápoje Enervit R2 Sport. To je to první, po čem sahám po doběhnutí. Řekl bych, že se na něj dokonce těším, aby mě zase postavil na nohy. Je to taková malá motivace během závodu.
Na začátku května jste měl absolvovat první mistrovství republiky – Gladiator race. Proč z vaší účasti nakonec sešlo?
Měl jsem stát na startu, ale bohužel kvůli souhře nemilých okolností jsem stavěl překážky a do organizace jsem se musel zapojit více, než bych jako závodník měl. Proto jsem usoudil, že bude férovější být na straně organizátorů. Což jsem sice byl i jako člen OCRA-CZ, ale nevěděl jsem toho tolik o trati. Takto se z toho stala podstatná výhoda, ze které jsem nechtěl těžit. Na druhou stranu to byla výborná zkušenost.
Jak jste jako jeden z organizátorů spokojený s premiérovým republikovým šampionátem?
První ročník je prostě první a má své kouzlo. Já myslím, že se závod povedl a většina závodníků si odnesla pozitivní dojem. Na trati bylo pár nových překážek, které moc závodníků neznalo a ukázalo jim to trochu zrcadlo jejich výkonnosti. Musím přiznat, že být záludný stavitel a nestartovat mě vážně bavilo (smích). Další novinkou byla premiérová účast rozhodčích od OCRA-CZ, kteří dohlíželi na správné provedení překážek. Samotné představení překážek a pravidel vnímám také jaké krok dopředu.
Jaké jsou vaše další plány i s ohledem na poraněné koleno?
Léčba si vybrala více času, než jsem předpokládal – celé 3 týdny jsem byl úplně vyřazený z tréninku. Po zralé úvaze jsem vzdal účast na Predator Race na Monínci a své úsilí budu směřovat na další díl Toughest, který se koná na začátku června ve Stockholmu. Pak je na programu závod v Londýně a koncem června je mistrovství Evropy v Holandsku, kde se budu snažit vytěžit maximum i přes zranění. Tak uvidíme, jak se mi povede!