Aktualita
Aktualita
Aktualita
Aktualita
Aktualita
Aktualita
Aktualita

Radek Brunner po 2. místě na Spartathlonu: „Zničený jsem byl fakt dost.“

Potřetí se postavil na start a potřetí doběhl. 246 kilometrů legendárního závodu z Athén do Sparty navíc letos zvládl ve druhém nejrychlejším čase. O více než hodinu rychleji než loni, kdy by mu takový čas stačil na vítězství. Zkrátka fenomenální výkon a další historický úspěch pro něj i Českou republiku. Radek Brunner opět dokázal, že patří k těm nejlepším borcům ve světě ultra a v rozhovoru mimo jiné potvrdil, že příjem energie během závodu je pro něj hodně důležitý. I letos ji doplňoval především prostřednictvím Enervitu.

Váš řecký cíl byl jasný, ale hodně smělý – ještě vylepšit loňský výsledek, tedy historický bronz. Povedlo se jak umístěním, tak časem. Z čeho máte větší radost?

Radost mám z obojího. Možná mě trochu mrzelo, že ani takový čas nestačil na vítězství. Ale aspoň o důvod víc ještě intenzivněji trénovat a připravit se na nějaké příště.


Jaký průběh měl letošní ročník z vašeho pohledu?

Letošní startovní pole bylo dost našlapané, ale to vlastně bývá vždy. Očekával jsem, že se poběží rychle a už před startem mi bylo jasné, že loňský čas 24 hodin nebude na medaili stačit. Na startovní čáře byli medailisté z letošního MS na 24 hodin, z loňského i předchozích Spartathlonů. Každý chtěl urvat pro sebe co nejvíc. Zvolil jsem tedy tempo podle sebe a nechal všechny ostatní, ať si běží, jak chtějí. Že se to rozběhlo rychle, bylo vidět hned od startu. Okolo 40. kilometru jsem byl asi šestý, loni jsem tam běžel první. Počasí vypadalo dost nadějně, bylo pod mrakem. Ale bylo takové divné vlhko, takže pocitově bych asi radši uvítal slunečný den.


O stříbrnou pozici jste svedl dost tvrdý boj. Jak se bojuje po více než 200 kilometrech na nohou, a jak dlouho váš souboj s řeckým soupeřem probíhal?

No, bylo to hustý. Sideridis běžel jako na horské dráze, vždy hrozně zrychlil a pak zase po chvilce umřel, aby se o pár kiláků dál opět narodil. Psychicky to pro mě byla nejtěžší část závodu, ale myslím že pro něho taky. Byl to v podstatě boj o to, kdo to v hlavě zabalí dřív. Rozhodující útok jsem udělal asi 9 kilometrů před cílem, kdy jsem zrychlil na tempo okolo 4:15/km, které on už nebyl schopný akceptovat a v podstatě mi plácnutím ruky naznačil, že to vzdává. V tu chvíli jsem věděl, že už mě nedostane.


Překvapilo vás něco během letošního ročníku?

Snad jen to, že jsem si ověřil, že dokážu vlastním křikem zahnat i docela velkého toulavého psa (smích).


Na jaký čas jste pomýšlel před závodem podle aktuální formy? Věřil jste v možnost pokořit 23 hodin?

Podle letních tréninků jsem věřil, že bych měl běžet o hodinu rychleji než loni. Už se za ty roky docela znám a vím, jak přečíst signály vlastního těla. O tom, že je to reálný odhad, mě pak přesvědčily závěrečné 4 týdny přípravy, kdy jsem zkopíroval loňské 4 týdny před Spartathlonem. Den po dni, stejné tréninky ve stejnou denní dobu. Ukázalo se, že vše běhám o 10-20 s/km rychleji při stejné zátěži. Odhad výsledného času 23 hodin tak byl zcela reálný. Jsem rád, že se to potvrdilo.


Zaběhl jste jeden z nejrychlejších časů Spartathlonu v historii legendárního závodu, navíc jste doběhl druhý. Jaké byly reakce na váš výkon od ostatních běžců, známých, přátel, ale i médií?

Dostal jsem spoustu zpráv a mailů, bylo to hodně příjemný, když člověk vidí, kolik lidí to sledovalo celou noc. Tolik komentářů na Facebooku a sdílení, nepochopitelný. Někomu to možná přijde jako mimořádný výkon, mně to ale prostě přišlo jako normální, nic výjimečného. Prostě jsem se jen připravil a pak běžel. Po loňském Spartathlonu jsem si říkal, že to byla určitě náhoda, že se mi to povedlo. Teď ale vidím, že to až taková náhoda nebyla. Takže to není nic extra.


Letos jste měl přesně rozplánované i doplňování energie a pitného režimu, včetně 62 filmovek s práškem Enervitene Sport pro přípravu energetického nápoje. Kolik jich nakonec padlo? A co z ostatních zásob, které jste na závod měl?

Nakonec jsem jich spotřeboval 44 kusů, což je taky super, bylo to o dost víc energie než loni. Pomohla mi hlavně v druhé části závodu. Kromě ionťáku jsem měl i pár tyčinek Enervitene, agávový sirup, dvakrát polévku, trochu rýže a dvě brambory. Takže největší podíl energie šel právě z toho pití. Osvědčilo se mi, že jsem docela hodně hlídal množství, které do sebe dostávám. Byl to určitě velký bonus oproti červencovému MS na 24 hodin, kdy jsem měl ve druhé části velký výpadek s energetickým příjmem. Někdy to člověku moc nejede do žaludku, takže je potřeba na to koukat jako na lék, který pomáhá dostat se dřív do cíle.


Přišla během závodu nějaká krize, nebo se to i letos obešlo bez ní a s dostatkem energie?

Jedinou menší krizi jsem měl někde okolo 80. kilometru před Korintem. Tam jsem trochu zvolnil tempo, ztěžkly mi nohy a nebylo mi úplně do zpěvu. Naštěstí jsem to poměrně rychle překonal a vrátil se do režimu závodníka.


Na Facebooku jste po závodě napsal, že jste rozbitý jako nikdy a asi půjdete spát. Jak dlouho jste se ze Spatathlonu dostával a jak vypadala vaše regenerace a program po závodě?

No, zničený jsem fakt byl dost. Bolela mě hlavně stehna ze seběhů. Problém jsem s nimi měl ještě týden po závodě. Ráno po probuzení jsem měl vždy pocit, že mi je něco přes noc žere, jako by mi polovina svalů chyběla. Pomaloučku jsem začal pobíhat asi týden po závodě, další týden jsem fungoval v takovém klidovém klusacím režimu. Příští týden se ještě asi budu rozbíhat a pak už se rozběhnu úplně (smích). Vzhledem k tomu, že jsme po závodě s celým českým týmem hodně slavili, tak to dospávám ještě teď. Do závodu byl člověk neustále spořádaný a soustředěný, po závodě to z nás ale všechno spadlo a užili jsem si ty další dny na 100 procent.


Máte na kontě mj. skalp mnoha zvučných jmen ze světa ultra. Dá se i z tohoto pohledu označit váš letošní výkon za vrchol vaší kariéry?

Loni po Spartathlonu už jsem si myslel, že ho nic nedokáže překonat. A letos tuhle myšlenku musím zase trochu poupravit. Ano, aktuálně je to pro mě opravdu to nejvíc, co jsem zaběhl. Skalpy běžců, kteří zůstali za mnou, jsou hodně cenné, obzvlášť ten japonský, letošního mistra světa na 24 hodin. Očekával, že Spartathlon s přehledem vyhraje, loni by byl se svým časem druhý. Letos mu to ale stačilo „jen“ na bramborovou medaili.


Bronz a stříbro už máte. Pokusíte se tedy příští rok zaútočit na zlato?

Pokud se rozhodnu, že příští rok poběžím, tak budu bojovat, to je jasný. Rád bych se ale příští rok zrychlil na 100 kilometrech, protože začátkem září se koná mistrovství světa. Bohužel bude tři týdny před Spartathlonem, takže pokud bych nakonec běžel oba závody, bude tím Spartathlon hodně ovlivněný. Ale nikdy neříkej nikdy. Spartathlon je pro mě srdeční záležitost a asi ho nakonec stejně poběžím. Ono je totiž samotným vítězstvím už to, že tam člověk může být, běžet a nakonec se dotknout sochy krále. To je ten důvod, proč bych byl rád znovu u toho.  A kdyby z toho bylo zlato, tak proč ne?