Aktualita
Aktualita
Aktualita
Aktualita
Aktualita
Aktualita
Aktualita

Rozhovor s Radkem Jarošem o dobytí Mount Vinson

Další vrchol v rámci Koruny světa má na svém kontě horolezec Radek Jaroš. Na konci loňského roku se vydal do Antarktidy, aby pokořil tamější nejvyšší horu Mount Vinson. To se mu podařilo během vánočních svátků. Jaká byla expedice v krajině věčného ledu, na které ho opět doprovázela i sportovní výživa Enervit, o tom Radek Jaroš vypráví v našem rozhovoru.

Před odletem jste navštívil divadlo Járy Cimrmana a jejich hru Dobytí severního pólu. Dostal jste od herců nějaké rady pro svou expedici k jižnímu pólu?

Samozřejmě, právě proto jsem tam šel (smích). Před 11 lety jsem byl sportovním náčelníkem herců a příznivců divadla Járy Cimrmana a tohoto českého velikána při expedici na Sibiř. Naším cílem tehdy bylo pojmenovat bezejmennou horu jménem největšího Čecha, což se podařilo. No a dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem pro nás inspirací bylo. Původně jsme plánovali i cestu na jižní pól.

 

V době, kdy jste se vydal do Antarktidy, vládl tam polární den. Byla tím vaše expedice nějak specifická?

Během našeho pobytu slunce vlastně vůbec nezapadlo. Má to obrovskou výhodu, že člověk může lézt neustále a nehrozí jeden z největších problémů v horách – tedy že člověk „zatmí“. Takže v tomto ohledu pohoda. Kupodivu jsme téměř neměli problémy ani s denním rytmem a se spánkem. Samozřejmě jsem si ale přetahoval šátek přes oči a navíc jsem si dával i špunty do uší, protože okolo neustále někdo chodil a mačky ve sněhu strašlivě vrzaly.

 

Jak probíhala cesta na Antarktidu?

Jak už to u takových expedic bývá, bohužel jsme poměrně dost času strávili při čekání na odlety. Z nejjižnějšího města světa Puerto Arenas jsme odletěli na vnitrozemskou základnu Union Glacier letadlem Iljušin 76, dalších 100 kilometrů nás posunuli malým vrtulovým letadlem do výšky 2 100 m, kde byl základní tábor.

 

Jak vypadal váš další postup?

Do základního tábora jsme přiletěli 20. 12. Následující den jsme z výšky 2100 m vystoupali do 2 800.  Tam nás zastavila vichřice, která nám poničila stany a zdržela nás čtyři dny v druhém táboře. Je to v duchu hesla zážitek nemusí být krásný, hlavně když je silný. A skutečně silný byl, stejně jako vichřice, která dosahovala rychlosti až 120 km v hodině.

 

Jak se na vás vichřice podepsala a zkomplikovala nějak váš postup?

Vichřice, která začala okolo půlnoci, neustále nabírala na síle, a hlavně směr větru se neustále měnil. Takže sněhové hradby, které byly okolo našeho stanu z padesáti procent, přestaly být účinné. K ránu nám praskla první tyčka a začal se párat stan. Nakonec jsme ho sami zbořili, aby další zlomené tyčky stan úplně nezničily. Nastal souboj s vichřicí, následujících deset hodin jsme budovali bez přestání nové a nové hradby okolo trosek stanu. Kvůli trvající vichřici jsme ho ale nemohli obnovit a měli jsme velké štěstí, že Rusové, kteří tam měli komerční expedici, nás další noc nechali přespat v jejich stanu za to, že ho budeme podpírat a chránit proti vichřici. Ta během noci naštěstí ustala a další den se nám náš stan podařilo zašít a opravit i polámané tyčky. Takže jsme mohli pokračovat.

 

Potom už šlo vše bez problémů?

Pak už to bylo dobré. Tábor ve výšce 3800 m jsme budovali na Štědrý den a hned ten následující jsme vyrazili na vrchol nejvyšší hory Antarktidy. Je o malinko vyšší než Mont Blanc, vítr měl zesilovat, a tak jsme vyrazili brzy ráno a okolo poledne jsme stáli na vrcholu. Nebyli jsme tam dlouho, protože opravdu hodně foukalo, ale bylo to samozřejmě krásný! Ten samý den, tedy 25. 12., jsme pak sestoupili do nejvyššího tábora. No a už 26. 12. jsme tábor zabalili, o kilometr níž jsme na sáně naložili vše, co jsme měli v tomto táboře, a sestoupili až do základního tábora. Odtud jsme zavolali na základnu a asi za dvě hodiny pro nás přiletělo letadlo a přesunulo nás na Union Glacier.

 

I tam vás zdrželo počasí…

Čekali jsme čtyři dny na odlet do Jižní Ameriky. Čas jsme trávili jízdou na kolech. Můj kamarád Martin Havlena s sebou dovezl fatbike a několik takových sněžných kol bylo i na základně, takže jsme dvakrát vyrazili zhruba na dvouhodinovou projížďku po ledovci. Prostor byl ale díky trhlinám značně omezen. I tak to byl zážitek, protože jsem ten rok jel Crocodile Trophy a zároveň na kole jezdil na Antarktidě.

 

Měl jste s sebou opět nějakou sportovní výživu, která vám při expedici pomáhala?

Samozřejmě jsem s sebou měl stejně jako na himalájských expedicích anebo právě na Crocodile Trophy doplňky od Enervitu. Aminokyseliny BCCA, k snídani jsem si dával Enervit PRE Sport a večer před spaním proteinový nápoj. Během výstupu jsem používal energetický gel Enervitene Sport a energetické tablety Enervit GT sport – i proti křečím. v průběhu výstupu ještě navíc energetické tyčinky Enervit Power Sport. Musím říct, že chutí a konzistencí jsou skvělé a daly se jíst i v mrazu.