Filip Ospalý je náš nejlepší triatlonista. Letošním cílem a snem bylo se kvalifikovat na Ironman Hawaii. Tento sen se uskutečnil a Filip se s námi podělil o jeho postřehy a dojmy ze světoznámého závodu.

Ironman World Championships Hawaii 2014  

Na letošní mistrovství světa mě nominovaly tyto mé výsledky:
Ironman 70.3 Miami  2013                    2.místo
Ironman Florida 2013                           3.místo
Ironman 70.3 Haugesund 2014             1.místo
Ironman Zurich                                    4.místo

Do rankingu Pro Kona se počítá 5 výsledků a z toho 2 můžou být na tratích polovičního Ironmana. Díky výše uvedeným výsledkům jsem byl v době uzavírky startovní listiny pro letošní rok na 40. místě a spolu s dalšími 54 nejlepšími triatlonisty světa jsem mohl v sobotu 11. října před šestou hodinou a 25 minutou šlapat vodu Tichého oceánu u Kony a čekat na výstřel z kanónu.
Trocha historie: první ročník závodu na Havaji se uskutečnil v roce 1978, kdy zdejší sportovci spojili dohromady do té doby tři existující vytrvalostní soutěže v jednu – plavecký a cyklistický závod a maratón. Proč? Nemohli se dohodnout, který z vítězů jednotlivých závodů je lepší. Zda plavec, cyklista nebo běžec. A proto John Collins přišel s nápadem, aby ze tří závodů byl jen jeden a tím pádem odpovědět na otázku, kdo je nejlepší. Na start prvního ročníku se postavilo 15 odvážlivců. Až do roku 1982 se závod konal v únoru na ostrově Oahu. V tomto roce došlo k přesunu závodu na Big Island i k posunu termínu na říjen. Od té doby termín zůstává zachován, došlo pouze k určitým změnám tratě, ale v posledních letech je už neměnná:
Plaveckých 3,8km se startem u Kona pier podél pobřeží na jih a zpět.
Depo je umístěné na Kona Pier.
Cyklistických 180km po Queen Ka´ahumanu Higway z Kony na sever do Kawaihae a pak dále po silnici číslo 270 až na obrátku do Hawi a zpět. 
Běžecký maratón začíná po Alii Drive podél moře (cca 5 mil tam a zpět), poté výběh po Palani Road na Queen K Hiqway a po ní mezi lávovými poli až k Energy Lab a zpět do Kony s cílem u Kona Pier.
Počasí - všudypřítomné teplo, vlhko a vítr.

 Výčet favoritů je zbytečné psát – každý rok je na startu cca 10 triatlonistů, kteří mají reálnou šanci vyhrát. I když z dlouhodobých statistik vyplývá, že vítěz závodu byl rok před tím v Koně do 4. místa (vyhrát tento závod při prvním startu se podařilo jen 4 borcům a z toho dva vyhráli v prvních dvou ročnících). K nim je nutné připočítat dalších cca 20, kteří můžou stát na bedně. Závod je dlouhý v těžkých klimatických podmínkách na náročné trati a během osmi hodin se může stát cokoliv.

Letošní plavání v oceánu provázely vlny. Nebyly moc velké, ale bylo jich hodně a byly všude:) I zmiňované proudy jsem pocítil, protože jsem měl dojem, že cestou na obrátku nesmím plavat rovně kolem naváděcích bójí, ale mírně šikmo k pobřeží. Roli vodičů pole závodníků na sebe vzal nejlepší plavec mezi triatlonisty Andy Potts, kterému sekundoval olympijský vítěz Jan Frodeno. S nimi se utvořila skupina více jak 20 závodníků. Já jsem se i díky nové plavecké kombinéze od Blue Seventy PZ4 držel bez problémů okolo desátého místa. Z brejliček eMMe Sydney jsem si vybral zrcadlový model kvůli vycházejícímu slunci. Sice se startuje s východem slunce, ale díky sopce Hualalai, která se týčí východně nad Konou, dopadnou první paprsky na trať závodu až později. Letos to bylo přesně, když jsme se otáčeli kolem lodě v polovině trati. 

Nakonec po 3,8 km plavání vylezlo z vody 23 triatlonistů během 30 vteřin. Já na 9. místě se ztrátou 10 sekund na dvojici Potts-Frodeno, kteří si to v závěru plavání a na schodech při výlezu rozdali o to, kdo bude mít lepší plavecký mezičas.
Depo je sice celkem malé a vměstnané na přístavní molo, ale musí se vždy celé oběhnout. Takže po rychlém vysvlečení plavecké kombinézy, pod kterou jsem měl šortky a dres Kiwami Prima, nasazení helmy UVEX následoval dlouhý běh ke kolu. Na svůj Cannondale Slice s ráfky Equinox Flow-x, na kterých mám galusky TUFO Elite Pulse jsem naskakoval 6. Rychle obout tretry Sidi T3 a začít šlapat a šlapat.
První míle cyklistické trasy vedou po Koně, aby i diváci mohli triatlonisty párkrát zahlédnout, než odjedou na delší dobu do lávových polí. Během tohoto úseku se dostal na čelo závodu nejlepší cyklista mezi triatlonisty Andrew Starykowicz. Já jsem se při stoupání po Palani Dr. Posunul na 4. pozici hned za Frodena, před kterým jel obhájce titulu Frederik Van Lierde.

 Závod jsem tak měl rozjetý podle plánu – být na začátku Queen K Hiqway v popředí dlouhého cyklistického hada, který se zde každoročně vytvoří. A proč? Podle pravidel posunovat se v tomto hadu vpřed je velmi složité a stojí mnoho sil. Ironman Hawaii je jediný závod na světě, kde je stanovený rozestup mezi profi závodníky 12m a ne 10 jako na všech ostatních závodech. Po celé délce cyklistické tratě jsou totiž na silnici odrazky ve vzdálenosti 40 stop. Takže je pro rozhodčí snadné měřit rozestupy mezi závodníky a pro nás triatlonisty jednoduché kontrolovat odstupy. A pokud tak jedou dva závodníci za sebou, s rozestupem 12m, cyklista, který předjíždí se do této mezery nemůže zapojit (dostal by červenou kartu za blokování a tudíž 4 minuty stání v penalty boxu). Musí předjíždět tak dlouho, dokud  se někde taková mezera neudělá. Většinou neudělá, takže mu nezbývá než předjet všechny a zařadit se až na vedoucí místo. Což je značně vysilující – Sebastian Kienle, který s tím má své zkušenosti, mi při cyklistickém tréninku v době před závodem řekl, že předjet cca 25 závodníků mu trvá necelých 6 minut a po celou dobu musí šlapat přes 450W.

Až do cca 60. km trasy jsem se stále pohyboval v první polovině vedoucího hada (Starykowiczemu se nepodařilo ze skupiny odjet, i když to byl jeho cíl) a vše bylo o.k. Dlouhé chvíle na nezáživné trati, která vede nahoru dolů mezi lávovými poli jsem si zpestřoval střídáním bidonů Enervit – v rámu byl s ioňtákem G Sport Comepetition, za sedlem s gely Enevitene Sport Competition. Po projetí kolem Waikoloa Beach resort, který díky Zdeňkovi Kepákovi znám jako vlastní boty, protože jsem tam strávil 4 týdny přípravy na tento závod, nastal obrat v počasí i v mém účinkování v závodě.  Za tímto místem se trať začíná více zvedat a klesat a především začal foukat silný boční vítr, se kterým jsem začal mít problémy. Můj odstup od závodníka přede mnou se začal zvyšovat nad 12metrů a začali mě předjíždět borci za mnou – začal jsem se propadat hlavním polem, až jsem z něho před sjezdem do přístavu Kawaihae vypadl úplně a zůstal za ním sám s vítězem závodu z roku 2012 Petem Jacobsem. To už byli v hlavním poli i slabší plavci ale o to lepší cyklisté – Kienle, Marino Vanhoenacker, Cyril Viennot. Naopak už v hlavním poli dávno nebyl Ivan Raňa (držitel třetího nejlepšího času na dlouhém triatlonu). 
Následná pasáž po silnici číslo 270 do Hawi je opět zvlněná trať, ale výjezdy jsou kratší a strmější a dají se jezdit ze sedla. S Jacobsem nám to však bylo málo platné, protože jsme ztratili i oční kontakt se skupinou. Před samotným výjezdem na obrátku do Hawi, které je v nadmořské výšce cca 200m.n.m. a stoupání má cca 7km, nás ještě předjeli loni stříbrný Luke Mckenzie a sedmý Tyler Butterfield. Při samotném výjezdu do Hawi už vepředu začal úřadovat Kienle a skupinu roztrhal na menší skupinky. Jedině Maik Twelsiek mu stačil sekundovat. Mě ještě předjel express belgické stáje BMC Uplace ve složení Bart Aerrnouts, Ronnie Schidlknecht, Axel Zeebroek, se  kterými se vyvážel Terenzo Bozzone (mistr světa Ironman 70.3 z roku 2008). Zatím co já jsem bojoval se stoupáním a protivětrem, ti lepší už svištěli po větru z kopce. Další, který neměl svůj den a trápil se do kopce byl dvojnásobný olympijský medailista Bevan Docherty (nedokončil ani loni). Na cestě zpět mé trápení pokračovalo – nebyl jsem schopen se zapracovat do skupinky Eneko Llanos, Raňa, Marek Jaskolka, Jeremy Jurkiewicz. Při stoupání z přístavu Kawaihae na Queen K Higway jsem předjel zpomalujícího Bozzoneho a měl před sebou závěrečných cca 60km směr Kona. V táhlých stoupáních a klesáních jsem zjistil, že na dva závodníky před sebou mám ztrátu dvě minuty. Stejný náskok jsem měl i na dva závodníky za mnou. Při průjezdu kolem Waikoloa Beach resortu jsem měl po dlouhé době na kole úsměv – foukal silný vítr do zad, tak na jednom z mála míst podél tratě, kde byli diváci, jsem jel po rovině přes 60km/h a v duchu počítal, jaký bych mohl mít výsledný čas kola, pokud vítr vydrží:) Z pár kilometrů jsem byl nekompromisně sražen zpět na dno, když se vítr změnil a já v pasážích, které jsem měl najeto jel pomaleji, než když jsem tady trénoval. 30km před depem se mi podařilo dojet dvojici přede mnou – Raňa, Harry Wiltshire. Spojili jsme síly a dotáhli to až do depa společně. V něm už mě ani nezajímalo kolikátý jsem ani jaký mám čas. Ve stanu nazul ponožky a boty New Balance M1400BL2, vyměnil si sluneční brýle UVEX (model Sportstyle 202 small race vario černé za bílé) a nasadil čepici Kiwami. Cílem mého dnešního tažení se stalo uběhnutí maratónu a dokončení závodu. Před závodní cíle (pokoření českých historických maxim) odnesl vítr do lávových polí. 

Ihned z depa vypálil Raňa (nakonec nejrychlejší běžecký čas dne, 2:44:38, ale jen 16. místo. Loni byl 6.). Mě po výběhu z depa povzbudil dvojnásobný vítěz tohoto závodu Chris McCorcmack s tím, abych se držel Ivana. Ale na to už nebylo sil. Podle rady Luboše Bílka jsem nasadil volnější tempo po Alii Drive s tím, že po výběhu na Quenn K Higway se mi budou ušetřené síly hodit. Během tohoto cca 10 mílového úseku s mnoha diváky jsem předběhl čtyři závodníky (mj. Jamese Cunnamu, loni čtvrtého). Nejvíce jsem se strachoval ale o sebe, protože nám na brífínku jasně řekli, že je zakázán jakýkoliv doprovod během běžeckého maratónu. Na obrátce na Alii Drive však ke mně přijel na kolečkových bruslích Standa Bartůšek a začal natáčet snímky do své reportáže o letošním závodě. Nenechal se odbít mými slovy, že když už to chci dokončit, nechci být diskvalifikován a s bruslemi kolem mě dojel až do centra Kony. Diskvalifikován jsem nebyl, tak doufám, že z toho Standa pro vás udělá pěkné záběry:)
Po vyběhnutí na Quenn K Higway jsem zažil nemalý šok – přede mnou jsem neviděl žádného závodníka, podél trati nebyli žádní diváci, nikdo nikde, jen cca 2km přede mnou občerstvovačka a občas projel v protisměru nějaký hobík na kole. A jelikož žádné síly ušetřené nebyly dál jsem se ploužil pomalým tempem od občerstvovačky k občerstvovačce. To bylo času a klidu na přemýšlení…Až za dlouhých x kilometrů a proběhnutí několika občerstvovačkami jsem začal míjet ty, kterým dnešní závod sedl a běželi si pro úspěch. Vepředu suverénní Kienle (po nejrychlejším cyklistickém času dne 4:20:46 měl veliký náskok), svěřenec Luboše Bílka, za ním překvapení závodu Ben Hoffman a třetí Jan Frodeno. Na čtvrtém místě byl u mě ještě obhájce titulu Van Lierde, ale bylo na něm vidět, že má krizi a tuto pozici do cíle neudrží. První desítku jsem intenzivně povzbudil, ale pak se zase vrátil do svého zamyšlení a ukusování nekonečných kilometrů mezi lávou. Předběhl a prohodil jsem pár slov s jdoucím Andreasem Realertem (dvakrát 2. a jednou 3. na tomto závodě v minulosti), viděl, jak v proti směru jde další favorit závodu Vanhoenacker. Kolem obrátky u Energy Lab jsem se bohužel i já nechal předběhnout dvěma závodníky. Nakonec jsem se do cíle dostal i já – sice daleko za svým očekáváním (31. místo a čas 9:10:57), ale zvládl jsem to – v důchodu budu mít na co vzpomínat :) 

Vyzkoušel jsem si na vlastní kůži jeden z nejnáročnějších závodů na světě  a musím smeknout před výkony Petra Vabrouška a Martina Matuly, které v minulosti v kategorii profi předvedli. Samozřejmě velké uznání patří všem českým závodníkům, kteří na Havaji startovali. A to nejen letos ale i v minulosti – vedle práce a u mnohých i vedle rodinného života se připravit na dlouhý triatlon, kvalifikovat se, letět na druhou stranu zeměkoule a tam se mnoho hodin potit a smažit na slunci mezi lávou, aby v cíli dostali lei, medaili a tričko a druhý den měli kvůli bolestem svalů problémy vstát z postele a dojít na pláž. Klobouk dolů!!!