Radek Brunner letos vyhrál, co se dalo. Republikové mistrovství v trail ultramaratonu, v běhu na 100km a nakonec i 24 hodinovku. Teď ho ještě čeká Mistrovství světa v běhu na 100km v Katarském Dauhá. Přidá na něm letošní čtvrtý titul?  

1) Ahoj Radku, v roce 2010 sis zaběhl první maraton po osmileté pauze. Co ji zapříčinilo? A co Tě zase donutilo vrátit se do běžeckého závodního pole?
 

Pauza nebyla plánovaná. Bylo to svévolné rozhodnutí mého těla a mě nezbylo nic jiného, než toto rozhodnutí respektovat. Bylo to jako rána z čistého nebe. Jeden den jsi fit a běháš, druhý den už ne. V mém těle se objevila nemoc, se kterou jsem nepočítal. Měl jsem, ale štěstí v neštěstí a dostal jsem se do systému výzkumné léčby téhle nemoci. Před šesti lety mi začali v revmatologickém ústavu dávat pravidelnou infuzní bio léčbu a teď si díky tomu připadám v podstatě zdravý. Aktuálně dostávám infuzi po 6 týdnech. Když jsem tam byl naposledy, tři dny po vítězné Plzeňské stovce, tak mi doktorka sama gratulovala. Ona moje výsledky sleduje a je moc ráda, že na tom má i část zásluhy.
Když jsem nemohl běhat, zkoušel jsem i jiné aktivity, třeba kolo. Ale běhání je můj osud. Je to pro mě ten nejpřirozenější a nejkrásnější pohyb. Jsem rád, že jsem se k němu mohl vrátit a užívám si to naplno.

 2) Rok na to jsi už trénoval pravidelně s výhledem na maratony a "stovku”?

Návrat byl spíš taková radost, že už se zase můžu hýbat a nic moc nebolí. Po roce občasného běhání jsem vyrazil na Kbelskou desítku a tam běžel společně s kluky, kterým jsem kdysi dával deset minut. Bylo mi to ale jedno. Nic mě nehnalo dopředu, v běhání byla jen ta jednoduchá radost z toho, že se nohy zase točí. Běhal jsem tak 20 kiláků týdně. V hlavě bylo všechno nastavené jinak. Chtěl jsem jít běhat, tak jsem šel. Pak se mi tři dny nechtělo, tak jsem neběhal. Jenže s jídlem roste chuť. A když jsem znovu uběhl desítku, v hlavě mi ťukalo, zkus znovu i ten maraton. A když jsem dal maraton, už se zase ozývalo: a co třeba stovku, zvládneš jí taky? Teď už jsem v tom zase naplno. Ale užívám si to daleko víc. Za ty poslední tři roky co trénuju naplno, jsem neměl jediný den, kdy bych vstal, a nechtělo se mi běhat. Taky si už dlouhodobě neplánuju. Běhám hlavně podle aktuálního pocitu: jde to, tak zrychlím, nejde to, tak zpomalím. Běhání a zábava v jednom.

 3) Běhy na dlouho vzdálenost jsou extrémně vytrvalostně náročné, myslíš, že je vhodné počkat do určitého věku, kdy si závodník má poprvé zkusit takhle dlouhý závod?
 Nedá se říct, kdy je běžec na ty štreky připravený. Ve světě jsou závodníci, co ultra běhají výborně ve dvaceti, a naopak jiný k tomu musí dospět ve čtyřiceti i později. Na kvalitním výsledku se u mladíka velkou měrou podílí právě jeho talent a vrozené schopnosti. Roky trénovat a prokousávat se nahoru postupně. U ultra se počítá každý kilometr, který běžec za život naběhá. Velkou roli tu hraje taky psychika běžce, při 100km závodě dochází ke spoustě situací, kdy se střídá pocit lehkosti a výborné připravenosti až s pocity totálního zoufalství a téměř plazení se po kolenou. Pokud běžec v tu chvíli přijme situaci jako prohranou, je to špatně. Pokud se dá běžet, je potřeba pokračovat. A doufat, že ta sinusoida běhu a pohody půjde zase nahoru, že se ode dna odpíchne.

4) V letošním roce jsi se stal mistrem ČR na 100 km, ve 24 hodinovém závodě a v trail ultramaratonu, můžeš nám popsat rozdíly mezi závody?

Trailová Silva (Silva Nortica Run) byla cíl první části roku. Všechno jsem k ní směřoval. A všechno vyšlo parádně. Ráno jsem se probudil a věděl jsem, že ten den bude můj. Nikdy jindy jsem takový pocit nezažil. Byl to den D.
24 hodinovka byl spíš takový pokus, jestli to dám.  Rád bych totiž v blízké budoucnosti zkusil vyhlášenou „stomílovku“ v Kalifornii a taky Spartathlon v Řecku (245 km). Nutno říct, že se mi neběželo ideálně. Od 20km jsem byl unavený a několikrát v průběhu jsem si sám musel vysvětlovat, proč vlastně ještě běžím. Z tohoto  ohledu jsem ale s výsledkem velmi spokojený a 231 km je ve světových tabulkách hodnoceno poměrně vysoko. Příští rok je v dubnu Mistrovství světa a doufám, že si tenhle výkon o trochu vylepším.
100 km v Plzni se mi běželo poměrně v pohodě. Rozumně nastavené tempo přineslo ovoce, žádná větší krize nepřišla. Posledních šest týdnů před závodem se mi povedlo odtrénovat podle představ. Snad jen radost z náskoku v posledních dvaceti kilometrech mě už tak nehnala dopředu, proto ten čas je takový, jaký je. Pokud by mě soupeři víc pronásledovali, prostor pro kousnutí se a větší zamakání tam určitě byl.

 5) Během všech závodů máš určitě obrovský energetický výdej, jak své tělo připravíš na takový "zápřah"? A co si dáš během závodu?

Stravu neřeším, jím všechno, skoro bych řekl, že toho jím až moc Ale párkrát jsem si schválně počítal kalorie kolik toho sním a zjistil jsem, že někdy zůstávám spíš ještě v deficitu. Přeci jen trénink na ultra je dost energeticky náročný. Během závodu používám GT tablety, Enervitene koncentráty a G sport ionťák. Když pak přichází žaludeční problém, neváhám se napít Coly, při 24 hodinovce jsem s úspěchem dost dlouho běhal na mléko s ledovou tříští.

Pár krátkých otázek na závěr:

6) Kolik kilometrů týdně uběhneš?

Jak kdy. Dlouhodobý průměr je ale 160-170km týdně. Někdy 100 a někdy třeba přes 200km.

 7) Čekají Tě ještě letos nějaké závody?

V úterý letíme do Doha,Qatar. Mistrovství světa na 100km.

 8) Kdyby sis měl zabalit na závod tři produkty Enervitu, jaké by to byly?

GT tablety,G sport a Enervitene Competition koncentrát. Jednoznačně.