Letošní sezóna byla jako jízda na horské dráze – do června jsem byl dole a rozjížděl se, v červenci jsem byl nahoře, ale bohužel v době konání mistrovství světa jsem už zase nezadržitelně sjížděl dolů. Slova nejlepšího českého triatlonisty zvou k přečtení hodnocení jeho letošního závodního roku. 

Tréninkový nástup do letošního roku byl fantastický a po návratu ze soustředění v únoru jsem měl na kontě hodně kvalitních tréninků jak ve vodě, tak na silnici i v lese. Bohužel přišlo nepříjemné zranění, které mělo za následek naprasklý meniskus v levém koleni.

Naštěstí jsem se dostal do péče primáře Váchala z pražské CLPA a bez obav jsem v půlce dubna podstoupil artroskopickou operaci. Přesně, jak primář řekl, jsem týden po operaci začal s plaváním a jízdou na kole. Za další týden i běhat. Tréninkový výpadek byl minimální. Smolný nešťastný pohyb na konci května a musel jsem na artroskopii znovu, tentokrát  s pravým meniskem. Zde už byl tréninkový výpadek delší.

První polovina sezóny byla ve znamení škrtů v termínové listině a hledání nových závodů tak, abych se stihl kvalifikovat na mistrovství světa Ironman 70.3 a Ironman.

Na červenec jsem si tak naplánoval hned tři závody – Ironman 70.3 Norway, český pohár v Opavě a Ironman Zurich. Nejdřív jsem se však na konci června objevil v Otrokovicích při závodě Moraviaman, který je součástí Ford Czechman Tour. Spolu se šesti mladými sportovci (ve věku 13-15let) jsem utvořil štafetu, která absolvovala celý dlouhý triatlon a skončila na pěkném 11.místě.

Na začátku července jsem do norského Haugesundu  odcestoval s chutí si opět po osmi měsících zazávodit, ale zároveň s mírnými obavami kvůli prodělaným operacím. Výsledek dopadl nad očekávání a norský závod jsem opět vyhrál. Koná se od roku 2012 a má stále jen jednoho vítěze:) Účast na zářijovém mistrovství světa Ironman 70.3 jsem tak měl jistou. O týden později jsem se postavil na start krátkého závodu v Opavě (bezhákového) a připsal si na účet další z mnoha vítězství na domácí půdě. Na konci července jsem se zúčastnil svého druhého Ironmana. V Zurichu panovalo na vytrvalostní výkon ideální počasí –zataženo, dopoledne mírný déšť a teplota kolem 20° C. Bohužel já nebyl v ideální kondici, když mě během maratónu trápily střevní potíže. Ale věděl jsem, že jedině umístění do 6. místa mě postaví na start závodu mistrovství světa. Bojoval jsem až do cíle , kterým  jsem prošel na 4. místě. 

Nastalo krátké období finální přípravy na dva závody mistrovství světa. I když v průběhu srpna jsem se cítil při trénincích dobře a i mé výkony napovídaly, že bych měl zajet slušné výsledky, 7. září a 11. října nejsou dny, na které jsem pyšný.

V kanadském Mont Tremblant jsem na šampionátu ve středním triatlonu nedokázal držet krok s nejlepšími hned v plavání a byla z toho ztráta přes 40 sekund na prvního. V prvních kilometrech kola jsem ze sebe nedokázal dostat maximum, abych se dostal do první skupiny. Po 30. km jízdy jsem se zapojil do druhé, která však na vedoucí závodníky jen ztrácela. Běh byl z průměrných a 21. místo je můj nejhorší výsledek na závodě Ironman 70.3 World Championships.

O měsíc později jsem se postavil na start nejprestižnějšího triatlonového závodu – Ironman Hawaii, který se jezdí jako mistrovství světa. Mezi 55. nejlepšími triatlonisty světa jsem vylezl z oceánu na 9. místě, 10 sekund za nejrychlejším plavcem. Po depu jsem na kolo naskakoval už 6. a během prvních mil jsem se dokázal dostat až na 4. příčku. Do 60. km cyklistiky to vypadalo velmi dobře. Pak jsem však narazil na silný vítr, který mi odfoukl všechny mé naděje na dobré umístění. Cyklistiku jsem dokončil až na 40. místě. Na běhu pak mé trápení pokračovalo, i když jsem se posunul na konečné 31. místo.

Děkuji všem za dosavadní podporu a spolupráci. Vrcholem příštího roku bude evropský šampionát ve středním triatlonu v italském Rimini a Mistrovství světa v dlouhém triatlonu ve švédské Motale. Držte palce.

Enervit fandí Filipovi a Vy se můžete těšit na rozhovor, který Vám v brzké době připravíme.