„Nikdy jsem nic horšího nezažila!“ shrnula úvodní plaveckou část a podmínky na Havaji česká triatlonistka po své další účasti na světovém šampionátu v terénním triatlonu Xterra. Letos všem závodníkům komplikovalo situaci počasí, které mělo za následek rozbouřené moře i všudypřítomné bahno na cyklistické i běžecké trati. „Pár blátivých závodů za sebou už mám, ale tohle byla opravdová bahenní koupel,“ smála se Helena Erbenová po návratu z vrcholné akce, na které obsadila vynikající 5. místo.

Havaj je exotickou destinací, pro triatlonisty ale samozřejmě zemí zaslíbenou a dobře známou. Jak dlouho před startem jste tam vyrazila? Byl čas na aklimatizaci a tréninky?

Já jsem tam byla letos už pošesté a vždy jezdím týden dopředu. Za všechny ty roky si ale nepamatuju, že bych tak spatně spala… Srovnala jsem se s posunem vlastně až dny před závodem. Ráno jsem byla vzhůru ve 3 nebo ve 4 hodiny a po obědě se mi chtělo neskutečně spát. Tréninky přesto proběhly všechny, které jsem si naplánovala, a byla jsem moc ráda, že se povedl i výjezd na sopku Haaleakalu, kde jsem se předtím byla podívat jen autem. Jinak toho času na trénink moc nebylo – každý den aspoň dvakrát plavání v moři, projet trať cyklistiky, trať běhu a skoro už byla závodní neděle…

Jak se vám vlastně podařilo „rozchodit“ únavu ze dvou náročných závodů adventure race, které jste absolvovala pro změnu v Číně (více zde)?

V Číně jsem strávila tři týdny v nadmořské výšce okolo 1400 metrů a po návratu jsem se cítila výborně a plná síly. Ale zhruba po 10 dnech strávených doma jsem se začala cítit strašně unavená a do ničeho se mi nechtělo. Navíc počasí se taky pořádně pokazilo, a tak jsem musela i hodně změnit tréninky, protože po těch na biku bych byla tak akorát nemocná. Možná to ale bylo i k něčemu dobré, nakonec se mi podařilo si ještě trochu odpočinout a dostat se do stavu, kdy se mi chce závodit.

A bylo z toho parádní páté místo na mistrovství světa. Jak jste spokojená se svým umístěním a výkonem?

S pátým místem jsem strašně moc spokojená! Myslím, že je super být pátý na světě, i když už se mi jednou podařilo být třetí a před dvěma lety také pátá. Moc si toho cením! Závod na Havaji je těžký i za normálních podmínek, tím myslím vedro, které tam panuje. Letos se k tomu přidalo ještě zákeřné počasí, které mi ale vlastně nakonec asi pomohlo.

Hned úvodní plavání poznamenalo rozbouřené moře. Jak to na místě vypadalo?

Nikdy jsem nic horšího nezažila! Plavání bylo tentokrát hodně obtížné, měla jsem z něj obrovský strach. Pomohlo mi, že jsem věděla, že hodně lidí to u nás sleduje a psali, že drží palce. Bylo potřeba se s tím poprat. Všichni ostatní se tvářili, že je to v pohodě, což mě sice neuklidnilo, ale vnitřně jsem věděla, že se s vlnami poperu.

Jak probíhal samotný závod?

Startovali jsme sami, minutu za klukama a až 3 minuty za námi pak další, takže nebylo s kým plavat. Navíc orientace byla hrozná. Směrem k bojím to ještě šlo, ale zpět na pláž nebyl vidět žádný orientační bod. Vůbec nevím, kam jsem plavala, dvakrát mě směrovali záchranáři na prknech... I když okolo mě plavaly 2 nebo 3 holky, stejně jsem je v těch vlnách neviděla, vůbec nešlo se za někoho pověsit. Snad každý druhý nádech jsem se napila a při druhém výlezu mě moře nechtělo pustit, dvakrát mě semlelo zpátky. Byl to hrozný pocit, jen jsem se modlila, aby se mnou ta vlna nepraštila o zem... Když jsem pak konečně vylezla ven, viděla jsem před sebou Myriam Boisset- Guillottovou, což je pro mě asi tak letošní standart plavání. Takže to nakonec nebyla katastrofa, ale ani nic dobrého.

Fotku vašeho kola jsme sdíleli na Facebooku, dostalo pořádně zabrat. I cyklistická část tedy asi byla pořádně výživná, že?

Biková část měří 34 kilometrů a převýšení je skoro 1000 metrů. Normálně za zasucha je to pěkně výživná trať s dvěma dlouhými stoupáními a na konci se spoustou zatáček a krátkých výjezdů a sjezdů. Za mokra je trať skoro nesjízdná. Bláto se začne nabalovat na gumy, až se úplně zanese rám a kolem nejde otočit. Já jsem asi udělala zásadní rozhodnutí – gumy vyměnit za ty do bláta. Navíc byly malinko užší než ty, co jsem tam měla předtím, a tolik problémů s blátem jsem neměla. Zastavila jsem jen jednou, abych bláto odstranila, pak už jsem to dělala za jízdy. Ale svůj den jsem určitě neměla…

Takže se nejelo dobře?

Nohy mě strašně bolely a do kopce jsem cítila, že to není ono, že mě opravdu drží to obutí, protože jinak bych tam kráčela jako ostatní... Vůbec nevím, kdy a kde jsem někoho předjížděla, všichni byli tak od bláta, že nebylo poznat, jestli předjíždím holku nebo kluka. Vždyť právě Myriam jela přede mnou celou dobu a já jsem ji vůbec neviděla! Třikrát jsem se ke konci nevešla do zatáčky a trochu se vyválela v křoví, a taky jsem se modlila, aby řazení vydrželo. Pár blátivých závodů za sebou už mám, ale tohle byla opravdová bahenní koupel (smích). Nakonec jsem do depa přijela na pátém místě, půl minuty za Myriam, která je ale skvělou běžkyní.

Dala se vůbec v takovém terénu doplňovat energie? Vsadila jste opět na energetické gely a koncentráty?

Dá, ale musí si to člověk všechno naplánovat. V poslední době jsem si zvykla jezdit s camelem a opravdu je to pohodlnější, můžu pít daleko častěji. Opět jsem s sebou měla sportovní výživu Enervit a gely jsem měla naplánované už dopředu, takže jen dojet na daná místa a najíst se… Pár dní dopředu jsem samozřejmě večer doplňovala magnezium a po každém tréninku jsem si dávala regenerační nápoj R2 Sport, nebo R1 Sport – podle délky tréninku. Ráno před závodem jsem si dala tři energetické tablety Enervit GT Sport, na rámu jsem měla energetické gely s kofeinem a v camelu ionťák Enervit G Sport s magnesiem. Na běh jsem si vzala dva rychlé energetické koncentráty Enervitene s kofeinem.

Kolik zbylo na běh sil a jak jste si „užívala“ finále závodu?

No, už moc ne, ale protože jsem se na běh v blátě těšila, tak jsem si ho docela užila. I když v poslední době se do kopců necítím úplně silná, po rovinách, z kopce a v technických pasážích to bylo dobré. Jen jsem se trochu bála Michelle Flippové z Mexika, kterou jsem předjížděla jen pár kilometrů před koncem biku. Ale nakonec předvedla podobný běh jako já. Musím přiznat, že kdybych měla ještě s někým závodit, tak by to nemuselo se mnou dopadnout úplně dobře. Cítila jsem, že můžu běžet, ale zrychlit by to asi už nešlo, to bych si koledovala o kolaps. A že z letoška už opravdu vím, kde ta hranice je...

Chystáte se ještě na mistrovství světa v cross triatlonu do Austrálie?

Už ne. Původně jsem tam plánovala jet, ale nakonec jsem se rozhodla, že by v našich podmínkách bylo hodně složité trénovat a udržet se při zdraví. Také jsem přihlédla k finanční stránce a rozhodla se pro letošek sezonu ukončit. Přece jen pro mě začala vlastně už v polovině ledna na Novém Zélandu a pak následoval jeden závod za druhým, každý na jiném konci světa. Opravdu už se těším na odpočinek!