Pro cyklisty je výživa velmi důležitá. Platí to zejména pro silničáře jezdící i šestihodinové etapy, nebo také pro vás dráhaře?

Určitě i pro nás. Třeba v omniu, kde jsou ve třech hodinách čtyři závody, jsem na tom podobně jako silničář na etapě. Takže gely se určitě hodí, beru toho dost.

Jak vám vyhovuje Enervit?

Parádně! Ta nová řada Enervit C2:1 je skvělá, na olympiádě jsem si dával jen doplňky z této řady. Hlavně gely, ale když chci něco pevnějšího, tak si dám tyčinku nebo želé, to mám také rád. Nejradši mám určitě tyhle energetické doplňky z řady C2:1, skvělý je třeba i energetický nápoj Enervit Isocarb. Je super, že Enervit používáme jak v klubu v Prostějově, tak v reprezentaci, to je určitě výhoda.

Co pro vás znamenala účast na olympijských hrách v Paříži?

Určitě splnění snu. Když jsem byl mladší, tak jsem si dělal srandu, že bych tam jednou chtěl. Že to bude moje jediné tetování, co si kdy udělám, olympijské. A najednou je to tady! Byla to ale dlouhá cesta, dva roky kvalifikace, které byly opravdu těžké. Takže to byla i velká odměna za tu dřinu.

Změnilo se olympiádou něco ve vašem životě – ať už sportovním, nebo osobním?

Soupeři nás najednou berou vážně, vydobyli jsme si respekt u dráhařských velmocí, jako je třeba Velká Británie. Na olympiádě jsem si také našel slečnu, tak uvidíme, co bude dál (smích).

Jak jste si užil svou první účast pod pěti kruhy?

Nakonec hodně. V tom prvním závodě, omniu, kde jedeme vlastně čtyři závody v jednom, se to postupně zlepšovalo, vyladilo a já si víc věřil. Měl jsem tam i rodiče, kterým jsem sehnal lístky, to bylo nejlepší, co mohlo být!

Jak se vám líbilo v olympijské vesnici?

Bylo to tam hezký! Potkávat sportovce z různých zemí, medailisty, ta atmosféra byla krásná… My už tam pak jezdili jen na kole, protože celá vesnice byla dost velká. Jezdili jsme na skládačkách, protože nás už bolely nohy, tak jsme jezdili i do jídelny a zpátky (smích). Bylo tam ale úplně všechno, co bylo potřeba. My jsme navíc jako jediní z celé vesnice měli svůj barák pro sebe, neměli jsme tam nikoho jiného, což bylo dobré. Měli jsme takový větší komfort.

V madisonu, ve kterém jste s Denisem Rugovacem vybojoval v Paříži 7. místo, bojujete na oválu dva. Jak to v praxi vypadá, jaká je taktika a jak moc ji prodiskutováváte? Ať už před startem, nebo pak během závodu?

Na olympijský závod jsme dostali od trenéra taktické pokyny už dva měsíce předem, takže jsme věděli, co a kdy dělat. Dost jsme to řešili, ale při závodě už pak člověk moc nemluví. My už to máme tak, že se dobře známe, vidíme na sobě, jak na tom jsme, takže moc nemluvíme. Když už, tak si spíš řekneme „Teď fakt ne“ nebo „Teď jsem v háji“ a podobně. Nebo se naopak povzbudíme.

Jaký byl váš rychlostní průměr v závodě a jako maximální rychlostí jste na dráze jel?

V životě jsem jel maximum asi 80 kilometrů v hodině na tréninku za motorkou. To už ale člověk neví, jestli ho ta dráha udrží (smích). V tom olympijském madisonu jsme jeli průměr přes 60 km/h.

Kterou z dráhových disciplín máte nejraději a kterou naopak nejméně?

Nejradši mám vylučovací závod, protože člověk musí úplně vypnout hlavu a jet za svým instinktem. Je to takový boj o přežití. Nejméně oblíbený je pro mě asi scratch, protože je to první disciplína omnia a nikdy na začátku nevím, jak na tom budu, člověk se tam trošku hledá.

Co vy a silniční cyklistika – věnujete se jí také, nebo jste čistokrevný dráhař?

Teď to takhle bylo, že jsem měl jen dráhu. Silniční cyklistiku mám ale taky rád. Jsem spíš sprinter, takže na rovinatých etapách mě to baví. Občas si zajedu i nějaký závod, je to jedna z důležitých příprav na dráhu. Taky hodně silničářů jezdí i některé dráhové disciplíny. Ale je pravda, že ta dráha už je dneska tak rozdílná, že to nejde moc kombinovat na nejvyšší úrovni a máte spíš specialisty dráhaře.