Poslední roky bojovala o stupně vítězů v terénní triatlonu a je jasnou českou jedničkou v seriálu Xterra. V minulosti se ale Helena Karásková-Erbenová věnovala běžeckému lyžování a zúčastnila se i olympijských her v Salt Lake City a Turíně. Letos se členka Enervit Teamu do bílé stopy po dlouhé době vrátila a absolvovala 4 závody prestižního seriálu Ski Classics. Své dojmy i další plány nejen z legendárního Vasova běhu a Jizerské 50 popisuje v rozhovoru.
Máš za sebou 4 laufy v rámci seriálu dálkových běhů Ski Classics. Co tě letos přivedlo zpět do bílé stopy ve větší míře než v minulosti, kdy jsi závodila maximálně na domácí Jizerské 50?
Po letech, kdy jsem na Jizerce působila raději v servisu a mazala pro hobíky, se to najednou otočilo a mně se zase chtělo na startovní čáru a podívat se i na další závody. Přece jen jsem jako bývalá lyžařka jela pouze Jizerskou 50 a v Polsku Bieg Piastow. Poslední roky, kdy jsem se věnovala triatlonu, jsem si dálkové běhy vždycky zapnula v televizi jako kulisu a jezdila jsem u toho na trenažeru. Motivací navíc byla i skutečnost, že jsem najednou měla pocit, že zapomínám lyžovat. Posledních 10 let jsem se lyžím nijak výrazně nevěnovala, akorát jsem některé roky bruslila, abych se připravila na zimní triatlony. Toho ale také moc nebylo a na kolečkových lyžích jsem opravdu nestála přes deset let…
Se kterým závodem jsi zatím nejvíc spokojená a kolik bys jich ještě ráda absolvovala?
La Diagonela byla nádherná, i když byla hodně mrazivá – já mám totiž mrazy ráda. Toblach-Cortina bohužel neproběhl podle plánu a kvůli nebezpečí lavin se jely okruhy na závodních tratích. To byl pro mě očistec – ujet to soupaží mě v hlavě posunulo o veliký kus dál. Měla jsem v plánu i slavnou Marcialongu, ale bohužel jsem prodělala zánět a závod jsem musela vynechat. Jizerská 50 byla nádherná – zase hezký mráz a konečně dobré lyže. Tenhle závod se mi letos povedl nejlíp! V plánu jsem měla ještě Birken, ale ten je zrušený. Nakonec jsem dostala ještě možnost jet na legendární Vasův běh a tím jsem sezonu také zakončila.
Vasaloppet jsi absolvovala poprvé v životě. Jak se ti jelo a jak jsi spokojená s výsledkem?
S výsledkem spokojená nejsem. Cítila jsem se velmi dobře a poprvé v sezoně jsem i měla pocit, že mi to jede do kopce. Bohužel mě ale tentokrát vůbec nepodržely lyže. Testovali jsem na úplně jiné podmínce. Nádherné vysoustruhované stopy zapadaly vrstvičkou sněhu, který tam vítr sfoukal i z okolních plání. Bylo peklo jet 90 kilometrů mimo stopu… Člověk pořád musel hledat, kde to jede, kde je sněhu nejméně. To pak bolí i svaly, které normálně nebolí (smích). Čas byl sice dobrý (4:21), ale to se prostě nedá porovnávat. Navíc na většině míst foukalo silně do zad.
Jaký to by pro tebe zážitek, účastnit se téhle legendy mezi dálkovými běhy?
S odstupem času musím říct, že to byl úžasný zážitek! Když jsem se před startem učila všechny ty názvy míst a kopců, kterými jsme měli projíždět, tak mi přišly skoro jako magické (smích). Přece jen 90 kilometrů je 90 kilometrů, a kdyby člověku došlo, rád by věděl, kde je… Jsem moc mor ráda, že jsem měla možnost tam být, závod jet a zažít to. I když to nebyl ten pravý Vasák s 15 tisíci lidmi v zádech.
Hobíci letos chyběli i na Jizerské 50. Jak se ti jelo na domácí trati v těchto podmínkách?
Určitě to byla veliká škoda, že mohli závodit jen eliťáci a vlastně ani to ne – mohli závodit jen závodníci zapsaní ve Visma Ski Classics. Další elitní závodníci, kteří také jezdí velice dobře, se na start postavit nemohli. Pořadatelé to měli vymyšlené velmi zajímavě, ale bohužel nedostali zelenou. I tak ale bylo hezké vidět následující týden spousty lidí, kteří si Jizerku s číslem zajížděli „virtuálně“. Já sama jsem si závod strašně užila a měla radost i ze svého zatím nejlepšího času. 19. místo bylo super!
Říkala jsi, že ti na Jizerce vyšly parádně i lyže. Po jakých jsi sáhla?
Za lyže musím strašně moc poděkovat Radimovi Dudovi od Katky Smutné. Půjčili mi přesně na tenhle sníh a bylo to hned znát. Podpořila to i dobrá máza od Silvini Madshus Teamu, za který letos jezdím, a najednou jsem se pohybovala v první dvacítce. I z hlediska občerstvování to byl úžasný závod – Silviňáci byly snad úplně všude (smích).
Jak jsi tedy konkrétně řešila výživu během závodu?
Když člověk ví, že pojede tak dlouho, je potřeba si to všechno promyslet dopředu. Na lyžích je to složité i v tom, že není jisté, jestli občerstvovači na mě budou moct všude počkat, takže jsem si všechno vezla radši s sebou. Bohužel mi zamrzla hadička od pití, stačila jsem se napít jen dvakrát. Když jde o dlouhé závody, mám vyzkoušený mix Enervit Maltodextrin Fructose a solných tablet Enervit Salt Caps. S sebou jsem vezla také 6 Enervit Isotonic Gelů, které se nemusí zapíjet, což se tentokrát hodilo. Před závodem beru solné tablety a Enervit Magnesium a po závodě nemůže chybět regenerační Enervit Recovery Drink.
Čemu kromě lyžování se teď v době covidu aktivně věnuješ?
Přes zimu jsem se tréninkově věnovala především lyžím a trochu běhu a posilování. Na cyklistické tréninky jsem chodila jen díky naší tréninkové skupině Czech Multisport Coaching. S dětmi jsem chodila i lyžařské tréninky a měla jsem velikou radost, jak se dokázaly zlepšovat. Někteří z nich na lyžích předtím mockrát nestály…
Jak to vypadá pro letošní rok s tvojí triatlonovou kariérou? Pokračuješ v tréninku a ráda bys na závody, když to bude možné?
Ráda bych objela nějaké závody, ale jestli to bude i v zahraničí, to zatím asi nikdo neví. Celou jarní sérii závodů Xterra European Tour už přeložili v na podzim, tak uvidíme, jak dopadnou závody v létě. Taky jsem na nás všechny zvědavá, jestli se neutopíme, když jsme neměli možnost se tak dlouho namočit do bazénu (smích). Ráda bych jela i nějaké závody na horských kolech a přes léto bych se ráda trochu věnovala kolečkovým lyžím, aby to pak na sněhu nebyl takový šok (smích).