Na biku jsi už letos absolvovala dost závodů Českého poháru. Jak je hodnotíš?

Zatím jsem jela kompletní program a asi platí, že mi nejdou vůbec starty – ať stojím ve druhé řadě, nebo v poslední, po pár metrech závodu jsem úplně na konci startovního pole. Pokud není trať aspoň trochu široká, aby se dalo předjíždět, mám pak velké problémy a hned na začátku chytnu velký zásek, než se to všechno poskládá do techniky. Na druhou stranu se mi to moc líbí. Většinu tratí na poháru jsem schopná sjet, i když teď už to asi není úplně o tom, jestli to sjedu, ale jak rychle. Za to vděčím našemu trenérovi techniky a manželovi Vláďovi, který nás neúnavně učí stále nové a nové věci.
 

Jela jsi i na mistrovství republiky horských kol ve Stupně. Jak se ti závodilo na vrcholné domácí akci a jak jsi spokojená s výsledkem a výkonem?

Spokojená moc nejsem. 6. místo v elitních ženách je fajn, ale mrzí mě první dvě kola, kdy jsem špatně odstartovala, pak se nechala zavřít při nájezdu do první techniky a potom jsem trochu zmatkovala, nasekala v technice pár chyb a bylo vymalováno… Ve Stupně není moc míst, kde by se dalo předjíždět, já mám raději trochu delší kopce. To ale neznamená, že by se mi trať nelíbila! Naopak, je krásná, plná zatáček, kořenů, je tam i pár lavic a skoků. Krásná hravá trať, kde se dá nasekat neskutečné množství chyb, nebo naopak nechat kolo jet. Asi se na mě tentokrát podepsalo i vedro, které tam bylo. Uvařila jsem se už v depu při občerstvování kategorií, které startovaly ráno.
 

Kromě biku sis dala jako jeden z cílů i absolvování silničního závodu v Itálii – Dolomiti Bike. Jaké zkušenosti jsi nabrala a jak se ti jelo?

Na Dolomiti Bike jsme jeli ve čtyřech, což mě trochu uklidňovalo – že nejsem ve startovním poli sama. I tak jsem z toho měla obrovský strach, ale zároveň si chtěla vyzkoušet něco nového. Cíl byl jasný, pořád se držet na jedné straně silnice a zkusit se dostat co nejvíc dopředu. Překvapilo mě, jak rychle jsem schopná v tom balíku jet a vlastně to ani moc nebolí, když je člověk dobře schovaný. Kluky jsem viděla kousek před sebou. Takhle jsem zvládla prvních 30 kilometrů v balíku a pak přišly na řadu dva dlouhé kopce a dva parádní sjezdy dolů. Na vrcholu druhého kopce jsem byla druhá mezi ženami, ale ve sjezdu se mi podařilo dojet na čelo a pak závěrečných 30 kilometrů po rovině to bylo peklo. Sice nás bylo asi 30 v balíku, možná i víc, ale na čele se střídalo asi jen 8 lidí.
 

Jak se vyvíjel závod pak?

Říkala jsem si, že nechci, aby mě to odpojilo. Snažila jsem se jet chvíli na čele, když to na mě vyšlo, ale 50 kilometrů v hodině po rovině, to bylo šílené… Druhý boj byl zase se ve správnou chvíli zařadit, aby mi to neujelo. Člověk by neřekl, jaké peklo to může být jet po rovině (smích). Vůbec nechápu, jak se mi podařilo si pohlídat poslední 3 kiláky, že už jsem se nedostala do čela a na posledním jsem naopak byla vepředu. Pak už to byl průjezd a sprint úzkou uličkou do cíle. Až mi to skoro přišlo vtipný, že jsem po třech a půl hodinách dojela do cíle asi o půl vteřiny první a rozdávala jsem rozhovory na všechny strany a ta druhá nic. Tak jsem si užila kousek toho sprinterského štěstí, i když sprinter vůbec nejsem! (smích)
 

Jak řešíš výživu během závodů?

Mám už vyzkoušené sušené ovoce, ořechy a Enervit PRE Sport těsně před závodem. Při něm si vezu pití – Enervit Maltodextrin Fructose namíchaný s iontovým nápojem. Samozřejmostí jsou pak gely – klasické Enervit Gely s kofeinem, Isotonic Gely nebo Liquid Gely. Používám i energeti.cké tablety Enervit Carbo Tablets a po náročných výkonech včetně tréninků si dávám regenerační nápoj Enervit R2 Recovery Drink, po kratších trénincích After Sport Drink.