Letos jsi měl jasný sen a cíl – obhájit titul mistra světa v Ironmanu 70.3, což se podařilo. Jak těžká byla cesta k obhajobě z pohledu celé sezony a přípravy?

Celá sezóna probíhala víceméně podle plánu. První část roku byla věnována výhradně závodům Světového poháru ITU a akorát před závodem v Kanadě mě trošku potrápily zdravotní problémy. Naštěstí mé tělo rychle zareagovalo na nasazenou léčbu a závodní program to neovlivnilo. Přechod na poloviční distanci mi nedělal problém a před mistrovským závodem jsem v rámci přípravy absolvoval Challenge Prague – middle distance.

Těsně před startem MS přišla nepříjemná zpráva – při letu do Afriky se ti poničila běžecká formule, tedy speciálně upravený vozík pro běžeckou část závodu. Jak zlé to bylo, co se ti v tu chvíli prohnalo hlavou a jak jsi situaci řešil?

V první chvíli jsem myslel, že je situace neřešitelná. Došlo k poškození uchycení zadního kola, oprava byla značně složitá a bez zázemí strojařské dílny nemožná. Naštěstí se mi přímo v Port Elizabeth podařilo zajistit strojařskou společnost, která dokázala vzniklou závadu odstranit a do závodu jsem mohl nastoupit.

Plavalo se v oceánu, mezi jednotlivými částmi závodu byl potřeba přesun po písečné pláži. Jak jsi na tohle vybavený a jak náročné to pro tebe je?

Přesun z vozíku do vody a následně z vody na vozík a do T1 je v režii organizátorů. Probíhá tak, že dva takzvaní handleři mě přenesou. V Port Elizabeth byla pláž opravdu dlouhá a mimo tradiční lidské síly byly pro handicapované účastníky připraveny speciální plážové vozíky s velkými koly, aby se nebořily do písku. Přesun z vody do T1 byl prováděn na nich. Bylo to relativně komfortní řešení, nicméně každý přesun prodlužuje čas a zvyšuje náročnost.

Plavecká část proběhla v Indickém oceánu. Jaké byly podmínky a jak jsi spokojený se svým časem?

Spokojený tak úplně nejsem, ale je pravda, že plavání bylo relativně náročné. Silné vlny a zejména „vracák“ komplikovaly úvod a také závěr plavecké části. Na otevřené vodě byly pro změnu citelné spodní proudy, které vás táhly na moře a před kterými i samotní organizátoři závodníky varovali.

Jaký profil na vás čekal na cyklistice? Ty jsi cyklista excelentní, vítěz závodů Evropského poháru mezi cyklisty-specialisty. Přišel tady tvůj hlavní útok?

Ano, do cyklistiky jsem vkládal největší naděje. Trať byla profilově náročná a zejména ve stoupáních jsem chtěl svůj náskok zvyšovat. Během prvních dvaceti kilometrů jsem na své soupeře najel nejvíc a dále jsem svůj náskok udržoval. Původním předpokladem bylo postupně ho navyšovat, ale nejelo to úplně podle představ. Na trati mě nejvíce potrápil hrubý asfalt, který byl hodně nekomfortní a pomalý.

Pak jsi přesedl z handbiku do běžecké formule. S jakými pocity, náskokem a kolik sil ti zbývalo?

Věděl jsem, že mám několik minut k dobru a současně jsem v porovnání s konkurencí byl i favorizovaný běžec, takže šlo o to rozjet standardní tempo a držet ho. Běh trošku komplikoval déšť, protože hnací obruče nemají takovou přilnavost jako na suchu. Proto jsem použil speciální lepidlo pro lepší adhezi, na které ale nejsem zvyklý a dávkování bylo trošku metodou pokus-omyl. Bylo ho tam moc a běh byl trošku utrápený, ale přesto jsem najel několik dalších minut na druhého Michal Šišku.

Kdy jsi už věděl, že ti titul mistra světa neunikne?

Stoprocentně jistý jsem si byl až v cílové rovince. Sice vše probíhalo podle plánu, ale pochybnost, jestli vydrží formule, tam byla pořád. V cílové rovince jsem už nepochyboval a poslední metry jsem si stoprocentně užil. Dokonce bych řekl, že euforie z obhajoby byla větší než loni při zisku prvního titulu mistra světa v 70.3 Ironmanu.

Celý závod pro tebe trval 5:37:24. Jsi spokojený s výsledným časem?

Uvážím-li déšť, ochlazení a vítr, které nás celým závodním dnem provázely, tak jsem spokojený. V cíli jsem cítil obrovskou radost a zároveň úlevu. Psychická únava byla i vzhledem k prodělané anabázi s běžeckou formulí obrovská. Ve srovnání se ziskem loňského titulu to bylo letos jednoznačně těžší. Určitě byla silnější konkurence a těžší klimatické podmínky. Poprvé je samozřejmě poprvé, ale podruhé to bylo určitě těžší.

Jak vypadá tvoje stravování v den závodu od probuzení po regeneraci? Na co jezdíš?

Strašně závisí na aktuální situaci. Snídaně bývá velmi intuitivní. Když mě čeká chladná voda, tak si klidně dám míchaná vajíčka se sýrem a bílým pečivem. Jako univerzální snídani považuji mozzarellu, parmskou šunku, bílé pečivo a zeleninu. K pití pak zpravidla zelený nebo černý čaj. K druhé snídani se to neobejde bez banánu a čokoládového muffinu. Když už jsem v závodě, tak po doplavání Enervit Liquid Gel s kofeinem. Během cyklistické části na 90 kilometrech pak každých 15 kilometrů pravidelně doplňuji energii a tekutiny. Mezi oblíbené pomocníky patří právě zmíněný Liquid Gel a tyčinky Enervit Performance Bar. Po závodě je jasnou volbou Enervit R2 Sport, která mi pomáhá ke kvalitnější regeneraci.

Jak dlouho se z 70.3 Ironmana dostáváš a jak vypadá tvoje regenerace? Máš osvědčené postupy, které tě dostanou z nejhoršího?

Zpravidla je to jeden týden, po kterém jsem zase schopen závodit. Samozřejmě záleží na více faktorech a zejména teplotě. Ale například teď po 11TRI Belgrade – middle distance jsem necítil únavu již po několika dnech. Aktivní regenerace, kvalitní spánek a dobré jídlo každopádně fungují vždy.

Už jsi zmínil svůj start na triatlonu v Bělehradě, ke kterému jsi nastoupil tři týdny po mistrovství světa. Jak se ti dařilo tam a jaké starty ještě do konce sezony chystáš?

Dařilo se. Do Bělehradu jsem jel s ambicí vylepšení osobního maxima a díky fantasticky zajeté cyklistické části se mi to o téměř deset minut podařilo. Bohužel běh nebyl tak rychlý, protože své maximum jsem chtěl stlačit ještě níž, ale nevadí, jsem spokojený. Teď mě čeká ještě závod Světového poháru ITU ve Spojených státech (14. 10.) a následně absolvuji 70.3 Ironman v New Orleans (21. 10.), kde uzavřu letošní úspěšnou sezónu.