Metodik běžeckého lyžování Jakub Opočenský nám poskytl rozhovor o přístupu ke sportu v Norsku v porovnání s Českou republikou. Jsou v přístupu sportovců a trenérů nějaké rozdíly? Je pro norské lyžaře důležitá správná strava nebo těžký trénink? Na tyto otázky najdete odpověd z přímých zkušeností Jakuba.  

Jak to vidí Jakub Opočenský

1. Jakube, v současné době působíš jako hlavní metodik běžeckého lyžování, což je především práce na vzdělávání nových i stávajících trenérů. Jak tedy trenéři běžeckého lyžování vnímají výživu jako faktor pro zlepšení výkonnosti?

Myslím, že v posledních letech si trenéři uvědomují, že správné stravovací návyky v kombinaci se sportovní výživou mohou pomoci sportovcům ke zlepšení výkonnosti. Jednak se koná řada seminářů s touto problematikou a navíc stejně jako u sportovců i u trenérů dochází ke generační výměně. Mladší trenéři již prošli některými kurzy o výživě, což jim pomáhá se v této oblasti mnohem více orientovat. O výživě začínají trenéři více přemýšlet a začínají i vyhledávat pomoc pro své svěřence, kteří se potýkají s nějakými stravovacími problémy. Především u dívek v době dospívání dochází k výkyvům hmotnosti a je vhodné, pokud se tím trenér aktivně zabývá a snaží se tuto situaci řešit, aby se předešlo poruchám s příjmem potravy. Velkou roli má přístup rodiny a samotného sportovce, je potřeba, aby se sportovci o svou sportovní přípravu zajímali v první řadě sami.

2. Kromě práce s českými trenéry máš zkušenosti i s norským lyžováním, kde v tuto chvíli trávíš hodně času. Je přístup k výživě u norských trenérů jiný než u těch českých?

V tomto směru je to hodně individuální, jelikož zásadní roli zde mají rodiče. O výživě se v Norsku určitě více mluví a norská kuchyně je uzpůsobena aktivnímu životnímu stylu. Jakmile jsou sportovci zařazení do juniorského týmu, výživa má mnohem větší význam a o sportovce je v tomto směru velmi dobře postaráno jak po stránce edukace tak podpory. Nicméně i mimo reprezentační družstvo se výživa a životospráva poměrně pečlivě probírá ve školách zejména na sportovních gymnáziích. Většina norských trenérů se stále udržuje v dobré kondici a svým způsobem jdou dětem příkladem. Jakmile svěřenci vidí trenéra s ledvinkou na pití či nějakou svačinou, stačí jim to připomenout a příště přijdou na trénink lépe připraveni. Nicméně vzhledem k tomu, že většina rodin žije aktivním způsobem života, pro norské trenéry je to v tomto ohledu trochu snazší. Pro mě osobně je největším problémem absence teplých obědů, na které v Norsku nejsou moc zvyklí. Různé obědové sendviče kompenzuje brzká teplá večeře cca 2 hodiny před tréninkem, který většinou začíná mezi 18,00/19,00.

3. Ať nejsme jen u trenérů - jaký je přístup norských sportovců k trénování a přípravě oproti těm českým? Jsou čeští sportovci jinak motivováni?

Hodně záleží na věku, ale čím jsou norští sportovci starší, tím se stávají samostatní a víc o tréninku přemýšlí. Zároveň řada závodníků ve věku 15 – 20 let působí v trenérské roli u mladších skupin. Oddíly se snaží sportovce co nejvíce motivovat, v oddílech často trenérsky vypomáhají úspěšní bývalí závodníci, pořádají se zde různé stmelovací tréninkové kempy s dalšími oddíly a organizují se další sportovní/společenské akce pro členy oddílu. Pro norské

mládežníky je např. velkou motivací kvalifikovat se na elitní sportovní gymnázia, reprezentovat oddíl/kraj na menších či větších závodech, o motivaci dostat se do reprezentace nemluvě. Českým závodníkům někdy chybí taková ta dravost po úspěchu a spokojí se s tím, co mají. Sportovci potřebují mít určité vzory a je potřeba využívat co nejvíce vrcholových sportovců. Norští vrcholoví sportovci jsou mentory či patrony různých náborových či rozvíjejících programů což ve výsledku pomáhá rozvoji daného sportu.

4. Stejně jako v české republice i v Norsku jsou sportovci podporováni různými firmami či značkami. Jaký je ve Skandinávii vzájemný vztah sportovec-firma a vůbec přístup sportovce k prezentaci značky?

Norové nejsou hrdí pouze na Norsko, ale rádi prezentují mateřský oddíl či sponzory. Vzhledem k velkému počtu sportovců má nějakou formu sponzorské smlouvy pouze malé procento sportovců a další sportovci mají pouze určité slevy. Vůči svým mecenášům jsou tedy norští sportovci velice loajální a své sponzorské partnery se snaží náležitě prezentovat. Na posledním soustředění jsem fotil sportovce během závodu a po závodě za mnou přišel jeden ze svěřenců (1. rokem starší dorostenec) a řekl si o fotky, že by je rád poslal firmě, která ho materiálně podporuje. Norové jsou k tomu vztahu vedeni už od žákovského věku, kdy je nepsaným pravidlem „úborová kázeň“ a minimálně na závodech tedy sportovci vystupují jednotně. Většina oddílů spolupracuje s nějakým sportovním obchodem, kde mají členové určité výhody, předpokladem je následná prezentace loga na oblečení atd. Na této spolupráci není nic výjimečného, nicméně vzájemnou spolupráci si obě strany cenní a váží si ji.

5. Co se týče výkonnosti norských běžců na lyžích, jejich dlouholetá nadvláda zřejmě vychází z více faktorů, včetně toho, že běžecké lyžování je v Norsku asi to samé co pro nás fotbal. Ale přesto, jsou v Norsku i jiné faktory odlišné od těch českých, které ty sám vidíš jako významný faktor? (zde mám na mysli rozebrat tréninkové metody, přístup sportovců a jejich profesionalita i v mládežníkách, atd.)

Nejvýznamnějším faktorem je samozřejmě členská základna a vztah k běžeckému lyžovaní jako nejpopulárnějšímu sportu v Norsku. Z pohledu sportovní přípravy je důležité, že Norové děti k ničemu netlačí a v žákovských kategoriích je trénink v podstatě hrou. S „opravdovým“ trénováním se sportovci seznamují s přestupem do skupiny HL-gruppa 15/16 let, což je označení pro kategorii, kde se poprvé střetávají během jednoho víkendu lyžaři z celého Norska. Do té doby děti kombinují více sportů dohromady a ideálně získávají všestranný základ pro specializovaný trénink v dalších letech. Tréninky jsou zde z pohledu energetického zatížení poměrně precizně vybalancované, kdy základem je trénink v nízké intenzitě I1, v této intenzitě tráví až několik hodin týdně (během dlouhých objemových tréninků, není neobvyklé kopce chodit pěšky, důležité je podotknout že intenzita I1 je opravdu takřka vycházkové tempo). Od 15/16 let začínají sportovci trénovat dle modelu cca 2 intervalových tréninků týdně (I3 – anaerobní trénink a I5 laktátový trénink). S norskými sportovci je někdy problém s docházkou, když kombinují více sportů, ale jinak je jejich přístup ukázkový. Uplatňuje se zde více demokratický přístup, kdy sportovci s trenéry mnohem více diskutují o svých pocitech z tréninku, o technice a tréninku obecně.

6. Jako metodik máš možnost objektivně zhodnotit různé faktory, které mají vliv na výkonnost. Jaké bys tedy zmínil jako ty nejdůležitější? (tzn. které faktory mají podle tebe největší vliv na růst výkonnosti, např. četnost trénování, tréninkové metody, výživa obecná, výživa sportovní+pitný režim, ježdění na soustředění, masáže).

Myslím, že na tuto otázku není univerzální odpověď a navíc důležitost jednotlivých faktorů, které ovlivňují celkovou výkonnost, se mění s věkem sportovců. V první řadě musí mít sportovec daný sport rád a nemůže ho dělat z donucení. Dále je potřeba, aby měl sportovec určité předpoklady, které může ideálně rozvíjet v konkrétním sportu. Případný úspěch se jistě nedostaví bez podpory rodiny a pochopení blízkých. Záměrně jsem nechal jako poslední faktor trenérské vedení a samotný trénink. Jednak je za potřebí, aby v každém věkovém období působil trenér s racionálním uvažování a respektoval věk a vývoj sportovců a dále je zapotřebí vzájemná důvěra. Čím starší sportovec je, tím více se projevuje trenérský um, kdy je zapotřebí tréninky sportovcům ušít takřka na míru. Se zvyšujícími se tréninkovými nároky by se měli sportovci stejně zaměřovat na regeneraci, výživu atd. Je to takové klišé, ale skladba tréninku by měla respektovat princip superkompenzace, což je předpoklad pro úspěšné absolvování přípravy.