Dva starty, dvě stříbrné medaile. A k tomu nejbouřlivější atmosféra, kterou zatím na paralympijských hrách zažila. Šárka Pultar Musilová tak bude na své působení v Paříži rozhodně vzpomínat v dobrém. 33letá lukostřelkyně patřila k nejúspěšnějším členům českého paralympijského týmu, jehož výživovým partnerem je Enervit, a my vám s ní nabízíme první část exkluzivního rozhovoru.
Medaili jste vybojovala už na třech po sobě jdoucích paralympiádách – to už je slušný standard, že?
Když si vezmu svou první paralympiádu v Riu, tak tam už nominace byla pro všechny šok, protože to nikdo nečekal. Byla jsem tam tak nějak do počtu, nováček, který střílel teprve rok. Sotva jsem věděla, co je vůbec luk, natož abych pořádně věděla, jak se z něj střílí. Když byla medaile, tak to byl obrovský boom a hlavně práce Davida Drahonínského. V Tokiu už to bylo o tom, že člověk dlouho pracoval a snažil se. Což platí i pro období mezi Tokiem a Paříží. Člověk na sobě pořád maká, aby se zlepšoval a díky tomu přišly další medaile. Je to ale dřina.
Jak se vyrovnáváte s tlakem obhájkyně, kdy se od vás medaile už čeká?
V Tokiu ještě žádný tlak nebyl, tam to bylo v pohodě. Teď už samozřejmě ano, ale já jsem si ho nepřipouštěla. Dokážu ho eliminovat tím, že na něj nemyslím. Každého vždycky stopnu a říkám „bylo by to fajn, ale nevím, jak to dopadne“. Já si sama na sebe ten tlak zmenšuju. Vím, že to dopadnout může, ale nemusí, je to i o štěstí.
Obrovský tlak jste musela zažít v pařížském čtvrtfinále, kde jste ztrácela a postup vybojovala až úplně posledním šípem. Jak jste vnímala tenhle okamžik a co jste si v té chvíli říkala?
Vypnula jsem jakékoli myšlenky a soustředila se jen na střelbu. Taky jsem doufala, že se soupeřka trošku zhroutí, protože ji trochu znám. Stalo se to, jen trochu později, než jsme čekali. Střílela krásně, měla i trošku výhodu, že šla souboj předtím, takže měla zápas k dobru, aby si nastavila luk. Já měla první sadu takovou, že jsem musela právě naštelovat luk.
Naopak už v kvalifikaci jste překonala světový paralympijský rekord. Jste ráda, že i ten máte po paralympiádě ve své sbírce?
Jsem za to rozhodně ráda, to jsem vůbec nečekala! Já mám vždycky od trenéra nařízeno, kolik musím minimálně střelit, ale ten limit byl pod rekordem. Chvíli jsem to vůbec netušila, protože výsledky během souboje neposlouchám. Až když tam můj trenér začal dělat bláznivé grimasy, tak jsem na něj koukala, jestli nemá úžeh z toho sluníčka… On pak ke mně přišel, že mám svěťák, to bylo takové hezké. Ale já to naštěstí do poslední chvíle nevěděla.
V semifinále jste se utkala se svou reprezentační parťačkou Terezou Brandtlovou. Jste v takovém souboji víc v klidu, protože víte, že dál půjde tak jako tak Češka, nebo je to pro vás stejné jako jakýkoli jiný souboj?
Mně je jedno, kdo proti mně jde. Ale je pravda, že když jdete proti konkurenci ze své země, tak si to užíváte v tom, že spolu trénujete. Absolvujeme spolu třeba soustředění, kde jsme také měly proti sobě eliminace a strašně si to užívaly. My si to řekly i před tou paralympijskou, že si to zase užijeme a užily jsme si to strašně moc, bylo to skvělý! Škoda jen, že to bylo už v semifinále a ne až ve finále.
I Tereza měla nakonec medaili, vy jste k té individuální přidala ještě stříbro v mixu s Davidem Drahonínským. Čím to, že má Česko tak úspěšné lukostřelce?
Myslím, že je to o trénincích. Je blbý, když člověk trénuje sám a nemá sparing partnery, protože v tu chvíli se nemáte s kým posuzovat, jak se připravovat na ty eliminace v závodech. My se domluvili, že budeme mít společná soustředění a všem jsem za tohle vděčná, protože tohle nás společně posouvá. Zažíváme tak různé situace, dokážeme si je pak představit, víme, do čeho jdeme. O to snadnější jsou pak závody – jdete do nich s pohodou, což je super.
Paříž je blíž než Tokio nebo Rio, kde jste vybojovala své předchozí medaile. Bylo to znát i na atmosféře? Fandilo vám na místě víc Čechů?
Musím říct, že atmosféra byla úžasná! A bylo jedno, jestli tam byl francouzský nebo český fanoušek, všichni fandili strašně moc. Když jsme byly s Terkou proti sobě, tak to byl takový obrovský kotel, že jsme měly pocit, jako bychom byly spíš na hokeji než na lukostřelbě. To bylo opravdu skvělý. Probíhaly tam mexické vlny, fakt jsme si to užily. V tomhle to bude pro mě asi nejúžasnější paralympiáda.
Jsou vaše přípravy na paralympijské hry coby vrchol čtyřletého cyklu specifické oproti jiným vrcholným soutěžím? A kdy vlastně ta vaše ostrá příprava začíná?
Ta ostrá příprava začíná až ve chvíli, kdy se nominujete, což bylo v roce 2023 po mistrovství světa v Plzni. V té chvíli vám už začíná ten paralympijský rok – připravujete se, trénujete pokud možno i v zimě na 50 metrů. My měli od ledna do dubna každý měsíc soustředění ve sportovním centru Nymburk, trénovali jsme pokud možno každý den. Musím říct, že tenhle rok byl hodně náročný. První měsíc po paralympiádě byl první, kdy člověk aspoň trošku vypnul od lukostřelby a nechal odpočinout tělo. Čas jsem věnovala médiím a věcem, co jsem potřebovala, na lukostřelbu jsem nemyslela, aby měl člověk zase chuť na další čtyři roky…
Takže se chystáte i na další paralympiádu do Los Angeles?
Chci si ji zkusit vystřílet, ale uvidíme, jak to dopadne. Lukostřelba je náročná na klouby, takže uvidím, jak na tom budu zdravotně. Dá se samozřejmě dělat do 70, ale co se týče závodní formy, tak nikdo neví, jak dlouho to vydrží. Já budu doufat že ano a zbytek nechám osudu!