Tyhle dva závody byly jasnými vrcholy sezony. Petr Vinický do nich vyrazil po startech na prestižní sérii Toughest, kterou letos absolvoval poprvé, ale i po zraněních, která ho nutila některé závody vynechat. Na mistrovství Evropy vybojoval umístění v TOP 10, na světovém šampionátu v TOP 20. Jak hodnotí své působení na obou vrcholných akcích, a jak se mu běželo? To člen Enervit Teamu prozradil v našem rozhovoru.
Jako první jste se vydal na mistrovství Evropy OCR do Holandska. Jak jste si šampionát užil a co mu s odstupem času říkáte?
Mistrovství mělo dvě tváře, nebo snad i tři. Celý šampionát se konal v holandském Flevonice a dopředu bylo zřejmé, že o kopce nepůjde a celé to bude o běhu. To jsem ještě netušil, co si na nás organizátoři připravili v podobě překážek… První den se běžel sprint na 3 km a zhruba 20 překážek. Běželo se mi fantasticky a postupně jsem se probíjel na dohled medailovému umístění. Vše vypadalo velmi nadějně, až na závěr celé trati, kde byly velmi těžké překážky za sebou. Mně se stala osudnou překážka „starway to heaven“, schody do tvaru A, na kterých se ručkuje zevnitř. Spadl jsem a musel jsem opakovat. Tím jsem vypadl ze hry o mnohem lepší příčky a skončil nakonec na 9. místě v elitní PRO divizi.
A ty další tváře?
Druhý den byl hlavní závod na 15 km, který se mi od začátku běžel velmi špatně. Nebyl jsem ve své kůži a skvělý pocit předchozího běhu ve sprintu se rázem vytratil. Překážky jsem ale dával s jistotou a v kombinaci s během, který se mi zdál hrozný, jsem se přiblížil někam do TOP 15. Opět ovšem přišla finální kombinace překážek a já skončil o jednu dál než den předtím. Obyčejné ručkování na kruzích spolu s totálně vytahanýma rukama mě stálo několik pokusů, propad pořadím a v podstatě konec. Ruce jsem měl mrtvé a spadl jsem ještě na jedné překážce před cílem. Pocity hrozné a nejraději bych někam zmizel… Měl jsem radost alespoň z neděle, kdy jsem sice přepustil své místo ve štafetě kolegovi z týmu, ale brali jsme stříbro, z čehož jsem měl velkou radost. Upřímně musím přiznat, že to byl nejtěžší překážkový závod, co se překážek týče. Nic těžšího na ruce jsem dosud nešel. Dobré zrcadlo, na čem je nutné zapracovat v budoucnu.
Po šampionátu jste si střihnul i jedno zpestření – závod v běhu do skokanského můstku. Jaká to byla zkušenost?
RedBull 400 sleduji už asi 3 roky a vždy mi kolidoval s mým závodem. Letos to mělo být obdobně, ale protože byl závod nakonec zrušený, tak jsem se na poslední chvíli přihlásil na noční sprint. Zkušenost to byla hodně zajímavá! Jak se během 2 minut dostat do stavu, kdy máte 5 minut potom problém chodit a ovládat nohy. Celkem nekompromisní zkouška. Dostal jsem se do finále, kde jsem skončil někde v TOP 20. Jsem si celkem jistý, že pokud mi tam nic nepadne příští rok, tak si to střihnu znovu. Je to sice hodně drsné na to, jak potlačit bolest na pár minut, ale ten výhled shora je celkem příjemný, když člověk může jen sedět.
Vrcholem vaší sezony bylo i letos mistrovství světa. Loni jste vybojoval se štafetou titul mistra světa, jak se vám vedlo letos? Do kterých závodů jste nastoupil?
Stejně jako loni jsem v Kanadě nastoupil do závodu na 3 a 15 kilometrů. První závod jsem nerozběhl dobře, ale po první překážce už to bylo mnohem lepší. Brzo jsem se ujal vedení ve své vlně a běžel si pro výborný výsledek. Nevyvaroval jsem se ovšem hloupé chyby, kdy jsem překážku překonal, ale zapomněl jsem zazvonit a musel jsem ji opakovat. To mě stálo nějaký čas a umístění někde okolo 12. místa. Nakonec z toho bylo TOP 20, což je mezi profíky velký úspěch. Druhý den jsem ale v hlavním závodě dostal pěknou lekci…
Co se stalo?
Někde na prvním plazení jsem si roztrhl kapsičku a vytratil všechny gely Enervitene na závod. Což jsem zjistil, když jsem si je chtěl vzít někdy po třetině závodu. Takže jediné, na čem jsem „jel“, bylo želé Enervit PRE Sport, co jsem si dal asi 40 minut před závodem. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a já poznal, jak velký pomocník je Enervit, když ho s sebou mám. Bez něj jsem brzy dostal křeče do břicha, začal jsem šlapat vodu a energie se vytrácela každou minutu. Zkusil jsem to zachránit banánem na občerstvovací stanici, ale ten jsem o pár minut později zanechal v křoví. Zbytek závodu jsem si dost vytrpěl a zřetelněji si pamatuji až jeho konec… Obhajoba zlata ve štafetě pak bohužel zůstala jen snem, protože se vůbec nekonala – kvůli neohlášenému naplnění kapacity závodu byla naše šance se přihlásit nulová.
V další části rozhovoru, kterou pro vás připravujeme, se Petr Vinický ohlédne za celou letošní sezonou – nenechte si to ujít a sledujte náš web pro všechny vytrvalce!