Ačkoli se už v dětství věnovala řadě sportů, atletickou profesionálkou se stala až ve 32 letech. Poté, co překonala desetileté období s problémy s příjmem potravy. Do té doby si vyzkoušela řadu povolání – na záchrance, v baru, na soukromé klinice, ve fitness centru, hlídala také děti. Dnes patří k výrazným tvářím české atletiky, kam vlétla jako uragán. Stejně jako do světa triatlonu, po kterém také pošilhává. Seznamte se s Marcelou Joglovou, členkou Enervit Teamu.
Dá se říct, že jste čerstvou profesionálkou, protože to platí až od letoška. Měla jste ale takový sen třeba už jako malá?
Jako malá jsem měla velké sny a mnoho sportovců pro mne bylo vzorem. V hlavě jsem měla, že chci jednou být ve sportu dobrá, ale jako o zaměstnání jsem o tom v tu dobu vůbec nepřemýšlela. Ani teď vlastně nejsem úplnou profesionálkou, spíš poloviční a zatím na necelý rok. Stále si proto snažím přivydělávat jinde.
Ke sportovní kariéře jste se přiblížila už coby fitness trenérka. Specializovala jste se na trénink, nebo i výživu a jídelníček?
Cesta, při které hledáte své pojetí fitness, je dlouhá, respektive dlouhodobá a rozhodně to není jen o zapocení. Každému sedne něco jiného, má jiný cíl, takže nelze jeden trénink aplikovat na různé lidi. Požadavky a potřeby se liší, navíc fitnesss trenéři se stávají i jakýmsi psychologem, parťákem. Alespoň já jsem to tak vnímala. Bylo pro mě důležité si s klientkami sednout, aby mezi námi vznikl jakýsi vztah. Na hodiny jsem se moc těšila a řekla bych, že jsme trénink braly dost komplexně, protože cvičení bez správné stravy příliš nefunguje. Někdy jsem bojovala s tím, když klientky přišly s různými výstřelky ve formě ketodiet a podobně. O jídle jsem si ale raději jen povídaly a snažila jsem se je navést na správný směr. Naopak jsem se je snažila odrážet od drastických diet či jiných extrémů.
Dnes je pro vás i výživa důležitým faktorem úspěchu, v minulosti jste s ní ale měla velké trable v podobě bulimie. Jak dlouho jste s ní bojovala a jak vážné to období bylo?
Ač se to zdá nepředstavitelné, dalo by se říct, že problémy trvaly přibližně deset let. Střídala se období více a méně intenzivní, bylo to jak přesýpací hodiny. Ve finále to není jen o jídle, nicméně jídlo stále miluji a užívám si ho. Proto jím raději častěji a méně – pocit přejedení mi nedělá dobře. Vybírám si zdravější jídla, ale ujíždím i na sladkém, jak jsem už prozradila. Mám-li dostatečný výdej a závod je daleko, netrápím se nějakým přehnaným hlídáním.
O problémech s příjmem potravy i u profesionálních sportovců se začalo mluvit. Snažíte se k této diskusi sama nějak přispět a varovat ostatní?
Moc to nesleduji, ale jsem zvyklá mluvit pravdu. Takže když se mě někdo na to téma zeptá, nemám problém o tom povídat. Dokonce jsem měla článek v projektu Bez frází, kde to popisuji celkem otevřeně. Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře, ale psalo mi pak velké množství lidí, všichni pozitivně. Hodně lidí se v tom našlo, ne jen v jídle, a to si myslím, že je dobře. Mně také pomáhá číst si různé příběhy a autobiografie, které mohou být i z úplně jiných odvětví. Někteří lidé mi psali i o rady a já se snažila reagovat a odpovídat, ale stejně si myslím, že pomoc je v těch článcích a záleží na každém, jak to uchopí. Každopádně není nikdy pozdě ke změně, vše se dá řešit.
Co vám nejvíc pomohlo dostat se po několika letech z problémů?
Sešlo se více věcí, ale hlavní zlom nastal díky tomu, že jsem potkala svého přítele. Tam se myslím začalo vše projevovat a otevírat, došlo k různým uvědoměním si, co vlastně chci a kdo jsem. Pak nastala dlouhá cesta k sebenalezení a zároveň i k maratonu. Za to patří opravdu velký dík příteli a jeho rodině. Důležité ale bylo nechat si vůbec pomoci, přijmout nabízenou pomocnou ruku, zahodit své ego, že vše zvládnu sama. Vaše ego není vše a může vás zničit.
Zatímco vaše trable trvaly dlouhou dobu, do sportovního světa jste vtrhla jako uragán. Dá se říct, že jakmile jste začala v 28 letech běhat a objíždět závody, byla jste na stupních. Čím si to vysvětlujete?
Ve chvíli, kdy jsem si dala od všeho pauzu a soustředila se na sebe, začaly se ve mě rodit plány sportovní i osobní a životní. Nejdřív jen malé, ale postupně byly větší. Začala jsem načítat knihy o běhání, jedna byla i o běžkyni, která přesedlala na triatlon. Ta mě učarovala a tím se začala rodit i myšlenka zkusit si triatlon. Postupným načítáním se zvyšovala motivace a chuť se do sportu zase opřít naplno, což se také stalo. To, že jsem se hned umisťovala na předních příčkách, mě utvrzovalo, že rozhodnutí bylo správné a mám v tom pokračovat.
Vaše první běžecké závody měly 5 až 10 kilometrů, pak jste ale přešla až k maratonu. Co vás k němu přivedlo?
Maraton byl už v počátcích v hlavě – že si ho chci jednou zaběhnout. Začala jsem ale po dlouhé době, proto nejdřív pětka. Chtěla jsem znovu zažít ten pocit ze závodu a zjistit, jak na tom jsem. Až postupně víc naběhám, tak zkusit deset kilometrů, půlmaraton a až se budu trochu cítit, tak celý maraton. Krásně se to vyvíjelo. Nechtěla jsem na nic tlačit a prostě to nechala plynout.
Co vám běh přináší a co na něm máte nejraději?
Běh je přirozený pohyb. Vybavuju si chvíle, kdy jsme se s kamarády procházeli a já byla nervózní, že mě to moc nebaví, že si na určené místo raději doběhnu a počkám na ně, až chůzí dojdou. Nebo jsem si doběhla ke 4 kilometry vzdálenému rybníku, když jsme se jeli koupat. Tím, že byla ve škole atletika včetně běhů povinná a jezdilo se na závody, měla jsem k běhu blízko. I proto, že byl potřeba k basketbalu. Byl to pro mě nástroj, jak si zlepšit kondici. Chtěla jsem být první u míče, utéct holkám a hlavně mě strašně moc bavilo hrát - nechtěla jsem střídat a k tomu vytrvalost potřebujete (smích).
Jsou vaše pocity stejné i dnes?
Když se nad tím zamyslím, tak mi běh pořád přináší radost. Většinou přijde i při běhu, někdy spíš až po něm. Je to chvilka buď jen pro mě a mé myšlenky, nebo si poslouchám hudbu. Jindy je běh dobrý pro poznávání nových přátel nebo nových míst. Spojím tak příjemné s užitečným. Doteď miluji, když můžu kouknout do mapy a na domluvenou akci s přáteli si doběhnout. Tréninky zároveň dávají mému dnu řád, který já potřebuji. A vyhovuje mi i to, že mi během tréninku vytráví a můžu si zase dát něco dobrého k jídlu. (smích)
Jak to máte s výživou přímo při sportu? Ať už před, během nebo po něm – co vám vyhovuje a pomáhá?
Tím že jsem se rozhodla jít do sportu naplno a obětovat své jisté zaměstnání, je potřeba nejen samotný trénink brát na 100 procent. Týká se to i všech věcí okolo včetně regenerace a výživy. Není to jen o tom odtrénovat a mít tak splněno, zvlášť když vám není 20 let. Zkoušela jsem různé značky sportovní výživy a nejvíc se mi osvědčil Enervit. Když si jdu jen zaklusat, tak výživu příliš neřeším, ale u zásadních, těžších tréninků a samozřejmě u závodů to smysl rozhodně má. Piju iontový nápoj Enervit Isotonic Drink a Enervit Magnesium. Po tréninku užívám regenerační nápoje Recovery nebo After Sport Drink a aminokyseliny BCAA. Někdy si vezmu i protein, protože mívám problémy s dostatečným příjmem bílkovin. Když mám dlouhý běh, záměrně si beru alespoň jeden energetický gel, abych si zvykla na stejný postup jako při závodě. Na kolo ho beru vždy.