Na kontě má dvacítku startů v prestižním seriálu dálkových běhů na lyžích Ski Classics a dlouhodobě patří mezi nejlepší české laufařky. Nejblíž k medaili měla na domácí Jizerské 50 v roce 2019, kdy skončila čtvrtá. Letos ji absolvovala po návratu po druhém porodu a brala 14. příčku, i když během závodu ztratila lyži. Jak hodnotí svůj výkon na domácí trati, a jak těžký je návrat do stopy po porodu? O tom všem mluví členka Vltava Fund Ski Teamu v našem rozhovoru.
V únoru ses potřetí v kariéře postavila na start Jizerské 50. Jak se ti letos jelo a jak jsi spokojená s výsledkem?
Když to jde, tak Jizerskou nemůžu vynechat! Sice to není závod, který mi úplně profilem sedí, ale jedná se o srdeční záležitost. Letos vyšlo úžasné počasí a panovaly skvělé sněhové podmínky. Jelo se mi navíc celkem dobře, jenže na 30. kilometru mi hrouda sněhu vypnula vázání, které jsem si zapomněla na startu zamknout. Ztratila jsem lyži a nevěděla, co se děje. Nakonec jsem zjistila, že je asi 30 metrů přede mnou ve stopě, ale ztratila jsem asi minutu a pak čekala, až mě někdo dojede. Byla jsem ráda, že se mi podařilo ještě dotáhnout a předjet holky před sebou, ale na druhou stranu mě chyba nezamknutého vázání strašně mrzela, protože umístění mohlo být o pár pozic lepší. (Více se o této příhodě můžete dočíst v blogu zde).
Je pro tebe výhoda, když jedeš na domácí trati, kterou dobře znáš?
Znalost trati je určitě velkou výhodou. Víte, jestli se vám vyplatí ještě chvíli držet tempo skupiny, a tušíte, kdy následuje sjezd, abyste si odpočinuli. Trasu Jizerské znám výborně, ale i tam mě občas něco překvapí, když si trať neprojedu delší dobu.
Na konci loňského roku jsi prodělala covid – jaký u tebe měl průběh, a zanechal nějaké následky z pohledu vrcholového sportu a výkonnosti?
Říká se, že u sportovců může dojít k trvalému poškození průdušek a plic, což může mít dopad na vytrvalostní výkon. Já jsem měla postižené i průdušky, takže jsem byla velmi opatrná a v prosinci radši trénovala v nižší intenzitě. Ještě teď v únoru vykašlávám, ale už si aspoň nepřipadám jako astmatik. Závody mi v tomhle směru pomáhají, protože toho po závodě dost vykašlu.
Do lyžařské stopy ses navíc letos vracela po porodu, což už sis jednou vyzkoušela. Jak náročné to je?
Návrat je náročný, ale pravidelný pohyb mi v těhotenství chyběl, takže jsem měla určitý absťák a ta bolest svalů v tréninku i po něm mi tolik nevadila. Rychle se dostanete zpátky, tělo má paměť. Netrénovala jsem u obou holek asi rok. Samozřejmě na procházky jsem chodila, nebo když byla možnost se sklouznout na lyžích, tak jsem na pohodu vyrazila, ale nic systematického a přehnaného. U první dcerky jsem začala trénovat půl roku po porodu a u druhé už dva měsíce po něm. Vlastně vždycky na jaře, abych se stihla do sezóny připravit. Péče o holky mě baví, ale nejvíc mě likvidují noci a časté vstávání.
Můžeš přiblížit, kolikrát týdně je třeba absolvovat trénink a v jakých dávkách?
Záleží, jaké máte cíle. Pokud chcete vyhrát Ski Classics, tak holky trénují kolem 800 hodin ročně. V mém případě je to méně než polovina. Když se ale budete snažit chodit kvalitní tréninky, zhruba dva rychlé týdně, dva tréninky zaměřené na sílu a dva vytrvalostní, stačí to na průměrný výkon, nebo velmi slušný pro amatéra. Deset až dvanáct hodin týdně je pro hobíka optimum. Samozřejmě musí brát v potaz, jak náročné má zaměstnání. I sezení v autě je pro tělo obrovský zápřah.
Dálkové běhy se jezdí soupaž. Jak rozdílná a náročná je tahle technika od klasiky?
U klasiky je to hlavně o ideálním načasování odrazu, u soupaže se musíte poprat s předozadní rovnováhou, abyste správně přenesli své těžiště dopředu nad lyže a využili sílu trupu. Soupaž je hodně o síle, musíte ji jezdit, abyste si věřili, že s ní dlouhé štreky objedete celé, přestože vás čekají pekelné kopce. Já jsem ji začala jezdit asi tři roky poté, co jsem se dostala k závodům. V tréninku se ale nesmí zapomínat ani na klasický běh, který více rozvíjí funkční kapacitu sportovce.
V televizi to vypadá, že pracuje především horní polovina těla a hlavně ruce. Jaká je ale skutečnost?
Ruce jsou potřeba, ale pracuje celé tělo. Záleží, jak máte vypilovanou techniku. Pokud vytříbenou, dokážete se dostat svými srdečními tepy až na své maximum, což znamená, že zaměstnáváte prakticky všechny svalové partie. Kromě trupu (záda a břicho) a ramen pracují i nohy, při závodě uděláte mnoho polodřepů a vše drží především stehenní svaly a hýždě.
Jak řešíš při závodech občerstvování a obecně stránku výživy?
Trénovanost je hezká věc, ale jak podceníte občerstvování, je vám výkonnost k ničemu. Hlavně u laufů, které trvají několik hodin. Možná někomu přijde zbytečné si vézt bidon s pitím, když jsou na trati občerstvovací stanice, ale vyplatí se. Ideální je, když se napijete třeba každých 5 km. Už roky používám Enervit, který mi sedí.
Prozradíš, na co konkrétně při závodě spoléháš?
Na trati kombinuji iontový nápoj Enervit Isotonic Drink s Enervit gely – ty si míchám do pití, protože je obtížné si na trati v rukavicích rozdělávat gely a potom je ještě zapíjet. Piju co nejčastěji, jak je to možné. Klidně v každém sjezdu, přestože se zdá, že je to po půl kilometru nesmysl. Potom se snažím zhruba každou hodinu, nebo i za kratší dobu, dát si energetickou tabletu (Enervit Carbo Tablets). Po dojezdu se snažím včas vypít regenerační nápoj Enervit Recovery Drink a co nejdřív se dostat i na ubytování a sníst oběd.