Mrzí vás hodně, že kvalifikace do Paříže nakonec nevyšla?

Samozřejmě mě to mrzí, ale pragmaticky si to umím vysvětlit – byl by to zázrak z říše snů, po roce tréninku se dostat na paralympijské hry. Možná by to i parasportu trošku uškodilo (smích). Je pravda, že jsem se dostal hodně blízko, na dohled špičky, což je hodně povzbudivé a motivující do dalšího tréninku. Pokud mi vydrží zdraví, tak bych se chtěl pokusit o Los Angeles za 4 roky. Ale to je ještě strašně dlouhá doba…

Tenhle týden vám začíná další velká akce – mistrovství Evropy. Těšíte se?

Moc! Tenhle sport mě neuvěřitelně chytnul. Maličko mi připomíná to lezení, které jsem měl tak rád před úrazem – je to v přírodě, člověk bojuje s živlem. Chci se mu určitě dál věnovat.

Jak se liší rychlostní kanoistika v podání sportovců s a bez handicapu?

Jak řekl jednou můj trenér Petr Náprstek z Dukly – když nemůžeš chodit, tak pádluj! Je to dokonalé právě v tom, že se to moc neliší. Když budeme mluvit o kajaku, tak tam je i velmi obtížné u někoho poznat, že třeba nemůže chodit. Pak se ke kajaku přidala i kanoe, což je pro parasport speciální typ lodi. Jedná se o tradiční havajské plavidlo s plovákem na straně. Jde o oceánskou loď, na Havaji na ní jezdí domorodci na ryby a díky tomu plováku mají mnohem větší stabilitu, která je u nás vozíčkářů problematická. Před 14, 15 lety někoho napadlo, že by tahle loď mohla být dobrou náhradou pro rychlostní parakanoistiku. Ta už vznikala pod mezinárodní federací, takže jde o plně inkluzivní sport. Od počátku tedy jedou společně mistrovství Evropy i světa. Je to úžasné! Na nominaci je třeba 1000 sportovců, z toho třetina para. Ta akce je opravdu skvělá, nikdo neřeší, že je někdo na vozíku nebo nechá na břehu opřenou umělou nohu. To je tam naprosto běžné.

Ke kanoistice jste se dostal přes řadu dalších sportů, které následovaly po vašich atletických začátcích. Proč jste vlastně opustil diskařský sektor, kde se vám tak dařilo?

Atletika mi dala hrozně moc, otevřela mi obzory. Díky ní jsem získal zkušenosti, odvahu, sebevědomí. I na to, abych si troufl na sporty, které mě lákaly. Atletika byla vlastně hrozně neakčním sportem a mně už pak ve finále nejvíc bavilo chodit do posilovny, spíš než sedět na vrhačské stolici a házet. To mě přestalo bavit, protože před úrazem jsem měl rád adrenalinové sporty, hlavně to lezení.

Jakým sportům jste se postupně věnoval?

V Janských lázních, kde jsem studoval obchodní akademii, jsem začal jezdit na monoski (sjezdové lyžování pro vozíčkáře) a hrát florbal. Lyžování mě hrozně bavilo, vždycky jsem v tom chtěl začít závodit, ale bylo to nereálné, dokud jsem se věnoval atletice. Byl to nebezpečný sport, kde často docházelo ke zraněním. I proto jsem pak musel atletiku ukončit. Také jsem začal hrát basket, což je úžasný adrenalinový a týmový sport. Jezdil jsem i na handbiku (cyklistika pro vozíčkáře), ve kterém jsem spíš nezávodil, ale je to sport, který mě hodně bavil. V současné chvíli se věnuji především zmiňované kanoistice.

Při sportovních aktivitách spoléháte na Enervit, který je oficiálním výživovým partnerem Českého paralympijského týmu. Jakou s ním máte osobní zkušenost?

Já sám mám výživové doplňky moc rád, takže jsem moc rád i za spojení s Enervitem. Je to značka, která už má své velké jméno a pro nás je důležité, že se můžeme spolehnout třeba i na antidopingové záležitosti. Já sám jsem využil kromě produktů i poradenství, tam vidím také výhodu, protože já se na tuhle oblast hodně zaměřuju – co před, během, po sportu. Když se věnuji silovějším tréninkům, tak využívám kreatinové produkty, v době závodů pak spíše sacharidové produkty – tyčinky Performance Bar a samozřejmě ionťák. Mám taky strašně rád regenerační Enervit R2 Recovery Drink, který mi ohromně pomáhá po náročnějším tréninku. Díky němu vím, že druhý den můžu zase naplno začít. To jsou moje top produkty.