Pád ze šesti metrů mu v 16 letech změnil život a dostal ho na vozík. Velmi brzy si ale našel cestu zpět ke sportu a už v 19 letech slavil stříbro na paralympijských hrách v Athénách v hodu diskem. Kromě atletiky pak vyzkoušel řadu dalších sportů a dnes pracuje jako generální sekretář v Českém paralympijském výboru, jehož výživovým partnerem je Enervit. Miroslav Šperk tak pomáhá sportu, který kdysi významně pomohl jemu.
Pojďme úplně od začátku – co jste dělal a čemu jste se věnoval v době před úrazem?
Byl jsem běžný kluk na malém městě, hrál jsem fotbal, mojí velkou vášní bylo lezení po skalách. Těsně před úrazem jsem nastoupil na střední průmyslovou školu do Hradce Králové. Tam jsem byl ale jen měsíc…
Protože přišel úraz, po kterém jste usedl na vozík. Kdy a jak se všechno seběhlo?
Pár dní před svými šestnáctými narozeninami jsem lezl na balkón, ze kterého jsem spadnul, bylo to zhruba šest metrů. Pohmoždil jsem si dva obratle v hrudní oblasti. Nic jiného se mi nestalo, ty obratle byly jen lehce vykloubené, ale zatlačily na míchu a to stačilo, aby přišla následná paraplegie, tedy ochrnutí dolních končetin.
Proč vás napadlo lézt na balkon?
Lezl jsem tam na návštěvu. Byla to taková mladická nerozvážnost, divoká noční jízda…
Která vám ale změnila život. Jak dlouho trvalo, než jste se vrátil domů a se vším se sžil?
Asi tři týdny jsem byl v nemocnici, pak následoval intenzivní rehabilitační kurz. Tři měsíce jsem strávil v jednom centru, teprve pak jsem začal jezdit domů – jednou za 14 dní na víkend. Pak jsem byl dva měsíce doma a šel na další tři měsíce do dalšího centra. Nakonec jsem strávil další měsíc v Parapleti. Celkem šlo asi o roční rehabilitace a výuku samoobslužnosti.
Jak náročné bylo se s novou situací popasovat a jak moc vám v tom pomohl sport?
Pro mě to nebylo až tak náročné, protože jsem byl dost mladý, a to je v té špatné situaci docela výhoda. Byl jsem velmi adaptabilní. Vím ze zkušeností lidí kolem sebe, že když se úraz stane ve 30, 40 letech, kdy už má člověk rodinu a zaběhnutý život, tak je ten střet daleko těžší a rekonvalescence náročnější. Já se vcelku rychle adaptoval, naučil jsem se samoobslužnosti a sport byl pro mě v tomhle zásadní z několika úhlů pohledu.
Povídejte…
Když jsem se dostal po půlroce domů, tak jsem nechodil vůbec mezi lidi. Člověk byl stigmatizovaný, což zase bylo pro mladého člověka v pubertě dost těžké – přišel jsem o sebevědomí, sebejistotu, přestal jsem vycházet ven. Naštěstí mě kamarádi vždycky chytli a třeba i násilím odtáhli například do hospody (smích). To mi hodně pomohlo. A taky rodina, i díky sportu. Taťka házel diskem, a když mě viděl sedět doma, tak mě bral každý den ven, kde jsem začal házet právě diskem. Po silnici před barákem.
Takže takhle vypadaly začátky pozdějšího paralympijského medailisty?
Když jsem pak byl na opakovačce v rehabilitačním centru v Košumberku, tak jsme se zmínili primářce, že házím diskem. Byla nadšená a hned mě spojila se Štefanem Dankem, atletickým guru a člověkem, který se nám tehdy opravdu hodně věnoval a otevřel nám sportovní obzory. Jel jsem na první soustředění pro nováčky a viděl, jak už ti zkušení sportovci a matadoři, kteří mají za sebou paralympiády a medaile, žijí normální spokojené životy, mají manželky, přítelkyně, děti, umí jezdit autem, perfektně ovládají vozík… To byl pro mě hlavní motiv se vrátit na nějakou životní úroveň.
Ve sportu se vám to povedlo velmi rychle – už v 19 letech jste slavil stříbro na paralympiádě v Athénách…
U mě byl ten nástup do parasportu strašně rychlý. Asi i díky tomu, že jsem byl docela kvalitní sportovec už před úrazem. Jak jsem lezl po skalách, tak jsem byl už docela svalnatý a po úraze se dostal celkem rychle do formy. Také je zajímavé, že já od začátku házel s taťkovým dvoukilovým diskem a za půl roku jsem se dozvěděl, že se u nás hází kilovým. Když jsem na něj přešel, začalo to lítat jednou tak daleko. Takže už na tom soustředění pro nováčky jsem házel podobně jako ti matadoři (smích).
A rychle přišly první úspěchy i na mezinárodních závodech, že?
První byl hned v roce 2022, kdy jsem skončil čtvrtý na mistrovství světa – to bylo přesně dva roky po úraze. Bylo to opravdu ojedinělé a já se tím zároveň nominoval na paralympijské hry do Atén. Začalo se mi vracet sebevědomí, člověk se začal posouvat po žebříku zase výš. Sportovní úspěchy mi začaly dost pomáhat i v normálním životě. Troufnul jsem si nastoupit zpět na střední školu, pak na vysokou. Na začátku všeho byl vlastně sport.
Jak jste si pak užil stříbro na paralympijských hrách?
Athény, to byl zážitek! Něco nepředstavitelného pro kluka v 19 letech! Zažil jsem ohromnou akci, na které se mi navíc podařil medailový úspěch. To mi také určitě hodně pomohlo dál, nejen ve sportu.