Mistr světa v extrémním překážkovém běhu (OCR) si pro první část letošní sezony naplánoval dva vrcholy. O tom prvním v podobě mistrovství Evropy v OCR běhu byla řeč v první části rozhovoru, ten druhý, ME Spartan Race, popisuje Petr Vinický v dnešním pokračování. I když si na první akci rozedral dlaně do krve a ta druhá následovala za pouhý týden, na startu nechyběl a doběhl si i pro čtvrté místo v týmové soutěži.
Jak náročné bylo absolvování dvou evropských šampionátů – OCR a Spartan Race – v krátkém sledu po sobě?
Nejtěžší bylo dát se přes týden dohromady po mistrovství Evropy v OCR a naladit hlavu na další závody. Protože se mi ale první závody vůbec nepovedly (více zde), bylo přepnutí mysli o dost jednodušší. Naštěstí to proběhlo v tomto pořadí, kdy první šampionát byl v Dánsku na rovině a pak následoval Spartan Race v horách. Po návratu z Francie jsem byl hodně unavený a nohám se dost nechtělo.
Na velkém Spartan závodě jste se objevil po 3 letech. Proč jste se pro start rozhodl a jak moc se liší Spartan od vašich OCR závodů?
Spartan Race jsem po tu dobu míjel hlavně z důvodu mojí orientace na OCR, respektive závody více překážkově orientované. Spartan Race má mnohem lehčí překážky, ale to vynahrazuje terénem, který právě ve Francii byl hodně extrémní. Na druhou stranu jsem nebyl spokojený se svým vystoupení v Dánsku a moje běžecká forma byla docela dobrá. Tak proč to nezkusit, když jsem měl kvalifikaci vyběhanou. Musím taky přiznat, že mě lákal ten terén Alp. Vodopády, prudké seběhy a výběhy. Navíc se organizátoři nechali slyšet, že chtějí připravit nejtěžší ME, které kdy v Evropě bylo.
Jaké závody jste ve Francii šel?
Jako první jsem se postavil na start hlavního závodu, který se běžel v neděli. Nečekalo na nás nic lehkého, po úvodních 2 kilometrech se před nás postavila zeď a dalších téměř 5 km jsme běželi na nejvyšší bod celého závodu v nadmořské výšce přes 2000 metrů. Při tom jsme překonali téměř 1000metrové převýšení. Sem tam nějaká překážka nám to stoupání narušila, ale jinak to bylo nekonečné. Nahoře rychlá otočka a prudký seběh dolů. Tady nebyla nouze o pády a úrazy. Já jsem měl celkem jistotu v botách Icebug, ale to nemůžu říct o jednom závodníkovi, kterého jsem dobíhal. Ten spadl asi pětkrát a poslední pád už byl konečný. Zlomil si žebra o kámen a závod pro něho skončil.
Jak se dál vyvíjel závod pro vás?
Další velkou poznávací značkou Spartan Race jsou břemena. I tady jich bylo několik a zejména to poslední na více než kilometrovém okruhu, z něhož téměř polovina šla do prudké sjezdovky, byla hodně obtížná. Mně to sedlo, a právě na takových úsecích jsem získával náskok na ostatní. Velmi pečlivě jsem si hlídal pitný režim a gely, které jsem pravidelně konzumoval. Nejvíce šlo získat právě na konci, kdy jsem sice dobíhal do cíle v křečích, ale paradoxně s více energie než ostatní borci, kteří měli problém kontrolovat svůj pohyb. Na poslední část závodu jsem měl přichystané koncentráty Enervit Liquid Gel Competition a musím řict, že to byla přesně ta živá voda, kterou člověk potřebuje, když jde do tuhého a hledá poslední zbytky sil.
Takže jste byl se svým individuálním výkonem v Morzine spokojený?
Se svým výkonem jsem spokojený, i když je tam jedno ale – opět pokažený start. Jako už několikrát jsem se těsně po startu propadl až do sedmé desítky startovního pole. Celý závod jsem se tak sunul pořadím a snažil se získat pozice zpět. Škoda jednoho zaváhání na slackline, kde jsem musel cvičit a vypadl jsem z TOP 20. Ale i tak jsem spokojený, konkurence byla hodně velká a na takové kopce doma jen tak nenatrénujeme.
Pomáhala vám opět i sportovní výživa Enervit. Co jste s sebou měl?
Bez Enervitu bych na žádný závod nevyrazil. Francie mi ukázala, jak nepostradatelný pomocník Enervit je. Gely a koncentráty Liquid Gel Competition mě držely stále ve hře. Solné tablety Enervit Salt Caps taktéž. Celý ten víkend byl dost náročný a já se nikdy nedostal do stavu, že by mi vyplo na trati. Stále jsem měl vše pod kontrolou. Hlídal si čas na gely, abych je pravidelně konzumoval. Již zmiňovaný koncentrát Competition s kofeinem jsem začal užívat až letos na závodech. Musí se s tím opatrně, ale když si ho načasujete opravdu dobře, tak vás dokáže hodně nakopnout před cílem. A to je přesně to, co potřebuji. Po každém tréninku a závodě mám pak výhradně regenerační nápoj Enervit R2 Sport – je to taková moje malá odměna.
V soutěži týmů jste bojovali o stupně vítězů, nakonec jste skončili čtvrtí. Jaký to byl závod?
Do závodu tříčlenných štafet jsme vystartovali všichni pohromadě a povedl se mi i start, na kterém jsem si dal hodně záležet. Ovšem po pár set metrech jsem cítil, že nohám se vůbec nechce. Celý závod jsme se drželi na čtvrtém místě a častokrát nám chyběl kousek, abychom se docvakli na bronzovou štafetu. Ale tentokrát jsem byl já tím nejslabším článkem a kluci mě táhli do kopce, co to šlo. Patří jim velké díky, protože vynaložili hrozně moc energie, aby mě dostali nahoru a pomohli mi do kopce. Celou trasu jsme nakonec zvládli, a i když jsme v jednu chvíli měli ztrátu skoro 5 minut, tak nás závěrečných finiš dostal skoro na dostřel třetímu místu.
Kolik sil vás tenhle závod stál?
Za cíl jsem byl hodně rád. Kdyby tam byl nějaký vozík, nechám se odvézt do auta, protože jsem z cíle nemohl skoro odejít. Dva velmi těžké závody v nohách, a aby toho nebylo málo, polovinu individuálního a celý štafetový závod jsem měl utržené mozoly na obou patách o velikosti tak dvou padesátikorun. Žádná velká radost běžet s tím nebyla.
Ještě před evropskými šampionáty jste absolvoval závody série Toughest, poprvé mezi elitou. Co jim zatím říkáte a jak jste spokojený s výkony a výsledky?
Toughest je lepší každým dalším závodem. Naposledy jsem se podíval do TOP 10 a doufám, že se tenhle posun nezastaví. Stále je to pro mě škola a vidím své chyby proti ostatním. Ale pomalu to jde nahoru, a to je dobře. Na další start se doufám podívám v září na Toughest v Oslu. Mým cílem je být v TOP 10 v celkovém pořadí, tak uvidíme.