Na dvou posledních olympiádách vybojoval na čtyřkajaku bronzovou medaili a na kontě má i cenné kovy ze světových a evropských šampionátů. Letos si ale vinou koronaviru moc nezazávodil a dokonce přemýšlel, jestli v úspěšné kariéře ještě pokračovat.
Letošní sezona pro rychlostní kanoisty není nijak radostná – jediné závody proběhly v létě v rámci mistrovství republiky. Všechny mezinárodní zrušil covid?
Prakticky všechny odpadly. Nadějně to chvíli vypadalo s mistrovstvím Evropy, ale to v srpnu také zrušili. Ve hře už pak byl jen závod Světového poháru v Maďarsku v září, ale věděli jsme, že některé státy určitě nedorazí. I my jsme proto ukončili sezonu.
V ní jste bral čtyři medaile na mistrovství republiky. Takže alespoň s domácím šampionátem panuje spokojenost?
Na singlu určitě, protože jsme měli v červnu testovací závod, kde jsem byl čtvrtý a na republice se mi podařilo dojet o jednu příčku lépe. Čtyřkajak už byla taková závěrečná disciplína, spíš pro zábavu – jednotlivé tréninkové skupiny nebo kluby složí posádky a jede se proti sobě. My brali stříbro. Největší radost jsem měl ale z deblkajaku, kde jsme s Kubou Špicarem dvakrát vyhráli. Hlavně na kilometrové trati byli hlavními favority Pepa Dostál s Radkem Šloufem, kteří mají vyjetou olympiádu. My ale věděli, že na ně máme, jen se nám poslední dva roky nedařilo úplně sladit v lodi. Nakonec se nám to podařilo výborně, navíc to byl hodně zajímavý závod pro diváky, protože rozhodoval fotofiniš a asi 20 centimetrů.
Říkáte, že se vám dlouho nedařilo sladit v lodi. Jak náročné to je a jak v praxi takové ladění vypadá?
Ideální je, když oba členové posádky pádlují na první pohled stejně na singl kajaku. Když se pak dají dohromady do deblu, tak to většinou funguje. Záběr ale může mít každý jiný a pak jde o to sladit správně moment, kdy se dá do záběru síla – tohle musí v lodi zafungovat. Pracují tam dost také nohy, i když hodně lidí říká, že kajakáři je vůbec nepotřebují. Není to úplně jednoduché a nám se to poslední dva roky vůbec nedařilo, i když jsme předtím brali medaile na mezinárodních závodech.
Vy ale máte největší úspěchy se čtyřkajakem, kde je vás ještě jednou tolik. Tam je to ještě náročnější?
Je to podobné, akorát se do toho musí vpravit čtyři lidi (smích). Každý má svůj úkol – první udává tempo, druhý je takovým přenašečem mezi háčkem a dvěma členy vzadu. Musí trochu brzdit ty za sebou, když cítí, že začínají předbíhat. Ti dva vzadu, to jsou motory – musejí co nejvíc tlačit, samozřejmě ale stejně. Nikdo nesmí mít pocit, že to do cíle doveze sám, protože má nejvíc sil. Tím by celou posádku naopak rozhodil.
Pilujete souhru v posádce i na tréninku, nebo spíš trénujete sám?
90 procent tréninků se odehrává na singlu. Třeba s Kubou Špicarem, se kterým jsme jeli mistrovství republiky, jsem letos seděl v lodi všeho všudy šestkrát. Samozřejmě že když se blíží třeba olympiáda a je jasné, že tam pojedete jen čtyřkajak, tak je společných tréninků víc. I tak je to ale maximálně třetina.
Vy jste specialista právě na posádky. Jezdíte i závody sám v singl kajaku?
Hrozně málo, i když jsem měl v juniorech úspěchy – byl jsem třeba třetí na mistrovství Evropy. Pak jsem ale přišel do dospělých, naskočil do čtyřkajaku a hned jsme měli medaili na světovém šampionátu. To tu nikdy nebylo, takže šlo o ohromný úspěch. A já se od té doby držel posádek. Když vím, že jsou v lodi i další lidi, tak mám nervy paradoxně víc v pohodě a dokážu zajet lepší výkon.
Jak jste se vůbec dostal k rychlostní kanoistice?
Táta mě přivedl na nábor v Sedlčanech, kde jsme bydleli, někdy v osmi, devíti letech. Když jsem tam šel, tak jsem byl posera – hrozně jsem se bál vody. Takže vůbec nechápu, jak se to tátovi tehdy podařilo, ale vzbudil ve mně nadšení, že to zkusím. Nečekal jsem, že půjdu rovnou na vodu, myslel jsem, že se podívám na lodičky a zase půjdeme… Rovnou mi ale řekli, ať skočím do lodi, ukázali mi na suchu, jak se to dělá a vyrazil jsem. Udělal jsem kolečko, necvaknul jsem se a hned se mi to zalíbilo, tak jsem začal chodit pravidelně. Další rok už jsem vyhrál první závody.
Kde nejčastěji trénujete dnes?
S rodinou jsem se přestěhoval do Sezemic u Pardubic, takže nejvíc jezdím na Labi. Je to trochu pakárna, že člověk jede pořád to samé, ale trénuje se mi tu dobře. Pořád je to lepší, než třeba v bazénu, kde člověk počítá kachličky. V tomhle plavce obdivuju, že to dlouhodobě zvládají. Občas trénuji i na kanále v Račicích a na podzim a na jaře se jezdí na soustředění do ciziny, kde není taková zima. Většinou do Spojených států nebo do Portugalska.
K vašemu tréninku patří i sportovní výživa. Jaké produkty a kdy používáte?
Vždycky záleží na období. Když se najíždí objemy, tak hodně využívám gely, magnesium, regenerační Recovery Drink – vše od Enervitu, který mi maximálně vyhovuje. Když se víc posiluje, tak beru i kreatin. V závodním období je to hlavně o ionťáku (Enervit Isotonic Drink), regeneračním nápoji a energetických gelech. Hodně mi vyhovují nové Enervit Isotonic Gely, které využívám asi nejvíc – je to velká dávka energie, která nastupuje brzy, což je super.