Byl to jeden z vrcholů jeho letošní sezony. Ta se ale neodehrávala úplně podle představ nejlepšího českého ultramaratonce. Radka Brunnera trápily zdravotní problémy – nejdřív únavová zlomenina, poté prasklina v menisku. Přesto se jeho přání splnilo a on se mohl postavit na start mistrovství světa v běhu na 24 hodin v irském Belfastu. Uběhl přes 250 kilometrů a skončil jako 13. nejlepší na světě, druhý ve své kategorii. V obrovsky našlapané konkurenci a osobním rekordu. Člen Enervit Teamu podal další parádní výkon ve světě ultra a o tom, jaký tento zážitek byl, vypráví v našem rozhovoru.
Jaké jsou dojmy a pocity ze startu na šampionátu po 14 dnech?
Jsou stále lepší. Vidím zase líp chyby, které jsem udělal, a z toho mám radost. Radost, že jsem je objevil a můžu se jich tak příště zkusit vyvarovat. Ponaučení je vždy dobré, může člověka posunout, a o to přece jde.
Jak jste spokojený se svým výkonem a výsledkem?
S výkonem jsem spokojený maximálně. Možná jsem trochu potají snil o lepším výsledku, ale vzhledem k letošní sezoně a tomu, jak probíhala, tohle beru všema deseti! Závod trvá 24 hodin, a to jsem dokázal strávit na nohách, takže byl využit na maximum. A mít možnost účastnit se mistrovství světa? To je samo o sobě zážitek! Reprezentačních startů už jsem zažil víc, ale pokaždé je to trochu jiné. Na tomhle závodě jsem si dělal oproti předchozím trochu větší ambice na výsledek a povedlo se. Ono běžet se "lvíčkem" na prsou je samo o sobě hodně nakopávací.
Běželo se v irském Belfastu, jak vypadala tamní trať a jak jste se na ní cítil?
Běhalo se na okruhu dlouhém zhruba 1600 metrů ve Victoria parku, v každém kole převýšení cca 4 metry, asfaltová široká cesta. Vzhledem k tomu, že startovalo asi 500 běžců, vychází to na každé 3 metry jeden běžec (smích). Start byl v sobotu ve 12 hodin. Nejlíp se samozřejmě běhá v první části, kdy všechno funguje, jak má, a ideálně nic nebolí. Postupně začnou vyskakovat různé větší nebo menší trable, se kterými se člověk musí vypořádat. Dá se říct, že hezky se mi běhalo prvních asi 15 hodin, pak to bylo trochu slabší. Nad ránem jsem si prošel takovou delší krizí a nejtěžší pro mě byly asi 4 hodiny do konce. Tam jsem byl fakt dost „down“ a bojoval sám se sebou.
Začal jste zostra, jak je vaším zvykem. Byl to váš plán?
Ideální plán byl: prvních 100 km za 8 hodin, druhých 100 km za 9 hodin a zbytek na tempu cca 6 minut na kilometr. Mezičas na 100. kilometru jsem měl 7:59, za 12 hodin 145 km, 100 mil za 13:20, 200 kilometrů za 17:20. Z toho je vidět, že plán jsem udržel asi 15-16 hodin a na sedmnácté hodině jsem oproti plánu ztrácel 20 minut. Ale to je prostě ultra. Hraje tu spousta okolností, které výsledek ovlivňují.
Jak to vypadalo na trati v průběhu závodu – běžel jste sám, nebo jste se zkusil držet ostatních?
Většinu času jsem strávil sám. Při 24hodinovce si každý běží na sebe a soustředit se v první části na soupeře, případně se s někým táhnout, nemá moc smysl. Někdo to rozbíhá hodně pomalu a postupně jde polem nahoru, jiný to rozběhne odvážněji a pak se třeba propadá. Já to rozbíhám podle aktuálního pocitu. Asi tak, jako když vyběhnu v tréninku na hodně dlouhý běh. Prostě aby se mi běželo dobře, netlačil jsem to a běžel tak, jak to je přirozené.
Na co člověk myslí, když 24 hodin v kuse běží? Promýšlíte taktiku, soustředíte se na své tělo, promítáte si něco v hlavě, nebo prostě vypnete a běžíte?
Poprvé jsem v Belfastu vyzkoušel, jaké to je běžet s hudbou v uších, a bylo to super. Bohužel mi iPod kleknul zhruba po 15 hodinách, což byla škoda, protože dokud jsem ho měl, běželo se krásně. Bylo to jako být jen divákem toho závodu, poslouchal jsem si oblíbenou hudbu a sunul se kupředu. Sem tam jsem jen prohodil pár slov s někým, s kým jsme se momentálně míjeli, a hned jsem se vrátil do svého koncertu. Tohle mi určitě hodně pomohlo.
Kdy vám bylo na trati nejhůře? Přišla nějaká krize?
Krize přišla někdy po 18 hodinách závodu, tedy okolo šesté ráno. Chtělo se mi i spát, trochu jsem zapomněl na doplňování energie. Ona člověku trochu vypne hlava a udržet pak pozornost na tyto důležité věci je trochu potíž.
Energie jste určitě potřeboval spoustu – jak jste ji v průběhu závodu doplňoval?
Jako vždy jsem s sebou měl sportovní výživu Enervit. Používal jsem ionťák Enervit G Sport, koncentráty Enervitene, energetické tyčky Enervit Power Sport Competition a také regenerační nápoj Enervit R2 Sport. Vzal jsem si i gely, ale vzhledem k mému slabému žaludku jsem je radši ani nepoužil. Pak jsem do sebe dostal trochu coly, rozinek, dvě brambory a palačinku. To je asi vše.
Co se vám honilo hlavou po proběhnutí cílovou páskou?
Konečně konec! To byla ta hlavní myšlenka, když jsem mohl po 24 hodinách zastavit a lehnout si do trávy. Další myšlenka byla, že jsem měl víc zabrat. Trvala ale jen do okamžiku, než jsem se chtěl zvednout, protože jsem zjistil, že mě nohy nějak neposlouchají. Odvedly pořádný kus práce a nechaly na trati vše, líp to v tu chvíli nešlo. Nemám se za co stydět.
Jak dlouho bolí nohy po 24hodinovém běhu a co jim udělá nejlépe?
Po tomhle závodě mě fakt hodně bolely týden, první dny jsem měl nateklé kotníky. V té době jsem se snažil naspat hodně hodin, ono si o to tělo v podstatě říkalo samo. Masáž jsem absolvoval týden po závodě a bolela tedy nepěkně.
Jak vypadala vaše příprava na šampionát – jak dlouhá byla a s jakou porcí kilometrů?
Trvala hodně krátce, protože byla poznamenaná zdravotními komplikacemi a chvílema to vypadalo, že možná pro mě ani žádný závod nebude. Reálně jsem mohl trénovat cca 2 měsíce, což je hodně slabý na dobrou přípravu. Ale z toho mála jsem dokázal myslím vykřesat docela dost. Měsíční i týdenní objemy byly hodně střídmé, mezi 120-150 km týdně a jeden maximální týden přes 200 km. Bylo to málo. Víc mě ale tělo nepustilo, a pokud bych ho nutil, se zlou bych se potázal.
Zmiňujete zdravotní komplikace, ty vás letos pronásledují. Jakého charakteru byla a jak moc vás omezovala?
Koncem března se objevila únavová zlomenina, která mě vyřadila z možnosti obhájit český titul v běhu na 100 kilometrů. Nakonec se vše podařilo poměrně rychle zhojit, štěstí bylo, že jsem ihned přestal nohu zatěžovat a zůstalo to u počáteční fáze. Takže po 4 týdnech klidu a ortézy jsem mohl začít pomaloučku pobíhat. To byl konec dubna. Koncem května mi pro změnu praskl meniskus na pravé noze. U levé se mi to stalo loni, takže jak se říká do roka a do dne… Koleno bolelo a oteklo, musel jsem ho začít hodně šetřit. Doktor podle magnetické rezonance usoudil, že je tam prasklina, ale není to odtržené a mělo by to tedy vydržet. Takže jsem tomu přizpůsobil trénink a ono to ten závod vydrželo. Teď se rozhoduju, co s tím dál. Jestli to takhle podstoupím až do Spartathlonu, který je na konci září, nebo to nechám opravit.
S jakými ambicemi jste do Irska odjížděl?
Ambice jsem nějaké měl počátkem roku. Kvůli těm trablům se ale rozplynuly a zůstala jen touha ten závod vůbec běžet. To se povedlo. Zaběhl jsem si osobák, doběhl 13. na světě, dostal jsem stříbrnou medaili z mistrovství světa za věkovou kategorii. S klukama z týmu jsme vylepšili český rekord v družstvech na 24 hodin. Můžu být nespokojený? Můžu, ale to bych hodně nafoukaný. Jsem šťastný a jsem rád, že jsem tam mohl být a běžet!