Přála si být v první desítce, a to se jí splnilo. Byť už není profesionálkou a na trénink má méně času. Helena Karásková po zlaté jízdě v Itálii opět ukázala, že i ve 44 letech stále patří ke špičce v terénním triatlonu a na mistrovství Evropy v Belgii vybojovala 9. místo. Rozhovor s dlouholetou členkou Enervit Teamu nabídne pohled na její nový způsob života, trénování i horská kola.
Jak se ti závodilo na mistrovství Evropy Xterra a jak jsi spokojená s 9. místem?
Plavání bez neoprenu byl očistec, promrzla jsem na kost. I když venku pálilo slunce, já dostala normální teplotu až po 20 minutách na biku… První kolo bylo hrozný, strašně moc závodníků, takže se nedalo předjíždět a příšerně se navíc prášilo. Taky tam nebyla skoro žádná technika, bylo to strašně rychlé, a to mi moc nesedí. Běh mě hodně překvapil. Tentokrát mi to hezky běželo do kopce, ale roviny – a hlavně hrbolaté seběhy a kostky – mi vůbec nešly… Měla jsem čtyřikrát zvrtnutý kotník a jednou jsem brzdila i rukama. V druhém okruhu už jsem si dávala větší pozor, ale i tak jsem přiběhla s pořádnou bambulí na kotníku. Ale doběhla! A protože jsem si přála být mezi nejlepšími desíti, tak s 9. místem musím být spokojená.
Při svém prvním letošním startu v Xteře jsi zažívala úplně jiné pocity – v Řecku jsi poprvé v kariéře závod nedokončila. Co se přihodilo?
Já jsem se hrozně těšila, protože v Řecku je to moc hezký závod. Na biku je ale také plný ostrých kamenů, a jak jsem se snažila toho co nejvíc najet v technice, v jednom singlu jsem tak blbě drbla plášť, že to nešlo opravit… Neměla jsem s sebou nic a vlastně bych potřebovala i duši. Sice mi Barča Stupková půjčila bombičku, za což jí ještě jednou strašně moc děkuju, ale zase to rychle ušlo a bylo po závodě. Moc mě to mrzelo, byla to vlastně úplně první Xterra, kterou jsem za těch 11 let nedokončila. Byla to jednoznačně moje chyba, jela jsem zbytečně rychle.
Na DNF to pro hodně lidí bylo i na Českém poháru horských kol v Kutné Hoře na začátku letošní sezony, kdy neskutečné bahno prakticky neumožňovalo pořádně závodit. Jak ses s tím popasovala ty a co jsi stavu trati říkala? Zažila jsi už někdy něco podobného?
Jo, takovýhle extrém jsem zažila na Havaji. Ale tam jsem měla strašnou výhodu, protože můj rám měl tenkrát širokou zadní stavbu a vidlice byla hodně otevřená, takže mně se tam kolo v podstatě kromě pár chvil točilo pořád. V Kutné Hoře jsem říkala manželovi, že asi nepojedu, že to nemá význam. Tak se na mě podíval a řekl, ať teda nejezdím. A naprosto přesně věděl, jaký to bude mít efekt… Samozřejmě jsem stála na startu, nedalo mi to už kvůli našim dětem z týmu, zabalit to hned na startovní čáře. Závod to byl ale hrozně těžký a to doslova – kolo jsem nosila na zádech a ta mě pak bolela ještě pět týdnů. V Řecku na Xteře jsem musela mít tejpy, aby se dalo běžet.
Pohárům MTB se i letos věnuješ, už jsi odjela pár závodů. Máš v plánu zúčastnit se všech podniků? A je tohle pro tebe jednodušší skloubit s prací?
Na pohárových závodech startuju proto, že tam jsme s dětmi z týmu, tak proč toho nevyužít. Ale příští rok už to asi přesto hodně zvážím… Jinak děti jsou úžasný, fandí jako šílení. Jsem na ně pyšná! V plánu mám ještě Bedřichov, i když trať nepatří mezi ty, které by se mi úplně líbily. Poslední Harrachov se pak kryje s Xterrou v Německu. Tam si budu muset v pátek zazávodit na short tracku, jinak nelze startovat v elitě, a v sobotu dlouhá trať. Společně s Xterrou v Belgii a Prachaticích patří Žitava do Světového poháru, takže konkurence bude veliká. V neděli se pak přesunu do Harrachova pomáhat občerstvovat. Tohle bude náročný víkend…
Zmínili jsme práci, protože od letoška už nejsi profesionálkou, ale zvládáš sport jako koníčka při svých pracovních povinnostech. Dá se říct, jak se změnily tvé možnosti na trénink, vyjádřené například v hodinách na jednotlivé disciplíny?
U kola to zůstalo v podstatě stejné. 2-3x do týdne máme trénink s našimi dětmi v týmu, takže tam asi úplně problém není. Podstatně horší už je ale plavání, k tomu se dostanu jednou, maximálně dvakrát za týden. A s během je to dost podobné… Tam se navíc přidaly zdravotní problémy, které mi běhání dost komplikují. No a nejhůř je na tom regenerace, na kterou nezbývá čas. V době covidu jsme postavili doma aspoň saunu, tak se jí snažím využívat, kdy to jen jde, ale toho času je málo.
Věnuješ se mimo jiné trénování – tví svěřenci jsou také triatlonisté, nebo máš i jiné sporty? A jak se jim letos daří?
Jsou to hlavně bikeři, tam se myslím našim dětem daří velice dobře. Hodně se posouvají dopředu a dvě naše členky jsou v reprezentaci, což je úplně úžasný a myslím, že to motivuje i ostatní k další práci. Triatlonisté jsou druhou skupinou, další je skupinka MTBO (orienťák na biku) – ti se pravidelně účastní evropských a světových šampionátů a vozí i nějaké medaile. Také mám jednoho překážkového běžce. Všechno to trénování je ale společná práce s manželem – já se starám o fyzičku a manžel o techniku na biku.
K fyzičce a výkonnosti patří i sportovní výživa. Jak ji řešíš ty během závodů?
Mám už vyzkoušené sušené ovoce, ořechy a Enervit PRE Sport těsně před závodem. Při něm si vezu pití – Enervit Maltodextrin Fructose namíchaný s iontovým nápojem Enervit Isotonic Drink. Samozřejmostí jsou pak gely – klasické Enervit Gely s kofeinem, Isotonic Gely nebo Liquid Gely. Používám i energetické tablety Carbo Tablets a po náročných výkonech včetně tréninků si dávám regenerační nápoj Enervit R2 Recovery Drink, po kratších trénincích After Sport Drink.