Jednomu je 60, druhému 52 let. Nejsou to žádní profesionální sportovci, ale oba sport milují, byť se k němu ve větší míře dostali až v pozdějším věku. A letos v létě podstoupili výzvu v podobě přejezdu slavné americké Route 66 na kolech. Řeč je o Miroslavu Paterovi a Liboru Kůrkovi, kteří svou americkou pouť absolvovali i s Enervitem po kapsách. Jaké zážitky si přivezli, jak vypadalo jejich stravování a co všechno už mají za sebou? O tom je druhá část našeho rozhovoru.
V první části rozhovoru jsme si povídali o tom, kdo s nápadem na cestu napříč USA přišel, kdo s nimi vyrazil jako doprovod nebo jaká byla jejich příprava.
Před cestou jste říkali, že jste připravení poznat sami sebe v těžkých chvílích, kdy si zřejmě sáhnete na dno sil. Naplnilo se i tohle očekávání?
Miroalv Patera: U mě ano – když jsme přejížděli oblast Mohavské pouště. Teplota odpoledne dosahovala 45 stupňů a k tomu stoupání a protivítr. To byl pro mě náraz do zdi, jak se říká v závěru maratonu.
Libor Kůrka: Ty podmínky si vyžádaly své. Zkrátili jsme kvůli nim tři etapy po sobě a kvůli tomu jsme pak překopali konec cesty – změnili jedno ubytování a poslední etapu si rozdělili na dva dny. Nebýt toho, dojeli jsme do Santa Monici už 2. září.
Kolik kilometrů jste najeli v průměru za den?
MP: Najížděli jsme v průměru mezi 120 a 130 kilometry. Nejdelší etapa měla 135 a nejkratší, ta poslední přes Los Angeles, zhruba 55 kilometrů. Na kole jsme strávili celkem 33 dní.
Jaké top zážitky si z cesty odnášíte?
LK: Ohromně na mě zapůsobila ohleduplnost tamních řidičů, v Česku bychom se od nich měli hodně co učit. Skvělá byla celkově ochota místních pomoci. Asi nejvíc to bylo vidět na silnici, v horkém počasí, kdy jen tak někdo zastavil, podal nám studené pití a jel dál. Nebo nám nechal stát petky se studenou vodou na krajnici dálnice a než jsme tam dojeli, byl pryč. Pak samozřejmě rozmanitá a neskutečně krásná příroda. Asi největším zážitkem bylo, když jsme narazili na řeku, přes kterou nebyl most…
MP: To byl top zážitek i pro mě! Dojeli jsme na stavbu, kde se opravoval most, takže přes něj nešlo přejet. Nám se to ale nechtělo objíždět, tak jsme se ptali, jaké jsou možnosti. Ujal se nás předák stavby, dojel s námi autem k brodu, našel a poradil místo, kudy přejít, a ještě nám to nahrál na naši kameru. Potom se s přáním šťastné cesty rozloučil.
Potkaly vás během cesty nějaké technické potíže, nebo bylo vše naprosto v pořádku?
MP: Cestou jsme neměli žádné technické problémy. Jen asi více jak dvacet defektů, ale vezli jsme náhradní duše a sadu plášťů.
LK: Naštěstí se celá cesta obešla bez závažných problémů. Kolo jsem si nechal projít servisem a vyzvedl si ho den před odletem. Během cesty jsem se tedy potýkal jen s výměnou nebo lepením duše, a to celkem 13x. Obvykle v úsecích, které jsme museli projet po dálnici. Tam nám daly zabrat drátky z prasklých pneumatik, které se občas hojně povalovaly na krajnici. K tomu jednou prořízlý plášť, jinak nic.
Jak jste se na cestě stravovali?
MP: Většinou nám vařil náš doprovodný tým – manželky a kamarád. Ráno jogurt, vločky a ořechy, ke svačině bageta s burákovým máslem a marmeládou. Okolo poledne nás dojíždělo auto a dali jsme si druhou svačinu. Po dojezdu na ubytování večeře – kuře, rýže, těstoviny. Moc jsme se neošidili a byl čas i na návštěvu tamních restaurací a steakhousů.
LK: Já si na snídani vezl namíchané vločky s ořechy a sušeným ovocem a vařil jsem si kaši z mléka, dětské krupičky, vařené rýže a vločkové směsi. K tomu jeden banán a 3 kávy. Při ubytování v motelu jsme zašli do restaurace, jinak jsme se snažili hledat ubytování přes Airbnb, kdy jsme měli k dispozici vždy plně vybavený dům, takže doprovodný tým vařil a žili jsme si fakt dobře.
Na cestě vám pomáhala také sportovní výživa Enervit – jak se vám osvědčila a na jaké produkty jste během cesty spoléhali?
LK: Enervit užíváme dlouhodobě, já vlastně po celou dobu mých sportovních aktivit, a opět nás nezklamal. Na cestu jsme míchali ionťák Isotonic Drink, v průběhu dne jsme používali energetické tablety nebo gely, já zařazoval pro mě nutné Magnesium Sport a v cíli hned po dojezdu byl čas na regenerační R2 Recovery Drink.
Vaší doménou jsou zejména běhy – kdy jste s běháním začali a jaké závody už máte za sebou?
LK: Na podzim 2006 jsem viděl reklamu na první vydání časopisu Run, ve kterém měl být tréninkový plán, který měl připravit na uběhnutí pražského maratonu v květnu. Tak jsem zakoupil běžecké boty, předplatné časopisu Run a v listopadu 2006 poprvé vyběhl na trasu dlouhou 3 km. V květnu 2007 jsem běžel svůj první maraton. Od té doby jsem běžel řadu městských maratonů, několikrát v Praze, v Košicích, ve Frankfurtu, Vídni, New Yorku, Bostonu, Chicagu, řadu horských maratonů – Jungfrau, Zermatt, ultramaraton Zermatt a další běhy s delší distancí než je ta maratonská. Pak samozřejmě půlmaratony a desítky… Asi největší úspěch je pro mě osobák na maratonu s časem 3:01:43.
Dá se letošní cyklistický projekt srovnat s některými vašimi běžeckými aktivitami?
MP: Byl to náš první cyklistický projekt a s maratony, které jsme absolvovali, se nedá srovnat. I když bostonský maraton byl top, stejně jako Jungfrau maraton.
Máte už teď v hlavě nějakou další společnou výzvu, nebo si užíváte klidu?
MP: Jsme plní zážitků a začínáme znovu nabíhat objemy na další závody, tak snad nás zase něco napadne.
LK: Teď si užívám klidu. Občas se projedu, proběhnu, ale nic zásadního. Na rok 2025 plánujeme s manželkou projít Appalačskou stezku v USA, oblíbenou dálkovou trasu měřící 3500 kilometrů.