Jednomu je 60, druhému 52 let. Nejsou to žádní profesionální sportovci, ale oba sport milují, byť se k němu ve větší míře dostali až v pozdějším věku. Přesto už spolu absolvovali řadu slavných běžeckých závodů včetně světových maratonů a letos v létě podstoupili výzvu v podobě přejezdu slavné americké Route 66 na kolech. I když na nich začali intenzivněji jezdit teprve před pár lety. Řeč je o Miroslavu Paterovi a Liboru Kůrkovi, kteří svou americkou pouť odstartovali na konci července v Chicagu a dokončili na začátku září v Los Angeles. I s Enervitem po kapsách.
Koho napadlo vydat se na takové dobrodružství?
MP: Vydat se na cestu po Route 66 byl sen Libora. Probírali jsme to párkrát na běžeckém tréninku a já se postupně přidal.
LK: USA jsme navštívili několikrát a víme, že tahle země je ohromná a nabitá spoustou míst, která stojí za to vidět. Přibližně před 9 lety se mi navíc dostala do ruky knížka o dvou šestašedesátiletých Češích, kteří projeli Route 66 na kole. Pak už byla jen otázka času, kdy najdu někoho, kdo se tam se mnou vydá. Chvíli trvalo, než se Míra chytil, ale jakmile jsme ověřili, že je možné odjet z práce na dobu delší, než je běžná čtrnáctidenní dovolená, bylo jasno.
Jak potom vypadala vaše příprava?
MP: Původně byla cesta plánovaná na minulý rok, proto jsme s tréninkem začali koncem loňského dubna. V polovině června ale bohužel těžce onemocněl tatínek členky doprovodného týmu a po dlouhém rozmýšlení byla cesta týden před odletem zrušena a my se vrátili opět spíš k běhu. Kolu jsme se oba začali věnovat opět letos na jaře. Oba dva roky jsme najeli do letních prázdnin zhruba 5000 kilometrů.
Route 66 přitom měří 2448 mil, tedy 3 940 kilometrů. Kolik jste nakonec měli na tachometrech vy?
LK: Něco málo přes 4000 kilometrů. Jeli jsme přesně podle navigace, která kromě jednoho neexistujícího mostu vedla opravdu po historické trase. Občas byla možnost volit různé varianty, protože v průběhu let se trasa měnila. Cestou jsme i na značkách viděli, ve kterých letech se daný úsek používal.
MP: Na mnoha místech už je stará Route 66 nahrazena dálnicí, kterou prostě musíte jet, protože jiná cesta není. Naštěstí i tyto průjezdy byly pohodové, i když jsme se ze začátku báli. Postupně ale strach opadl, protože místní řidiči jsou velmi ohleduplní a opatrní. Kde to šlo, tak nám všude dávali přednost. Zážitky jako u nás v Česku, kdy vás projíždějící auto postříká ostřikovačem, opravdu nehrozí. Před řidiči v Americe smekám a děkuju jim za pohodovou cestu.
V hlavě jste určitě měli harmonogram, jak by vaše cesta měla postupovat. Dařilo se ho postupně naplňovat, nebo jste museli někdy plány měnit?
MP: Každodenní plán byl vstát v 5:30, nasnídat se a mezi sedmou a osmou hodinou vyrazit na plánovanou etapu.
LK: Inspirovali jsme se u jezdců Tour de France, takže původní plán byl sedm dní v sedle a jeden den volna. V průběhu cesty jsme se ho ale nedrželi striktně, protože jsme ve volný den chtěli něco podniknout, takže jsme je plánovali tak, aby v dané lokalitě bylo co vidět nebo navštívit.
Co zajímavého jste tedy cestou viděli?
MP: Navštívili jsme národní parky, například Petrifield Forest, Sandia Peak, Palo Duro State Park nebo Grand Canyon a krásné krápníkové jeskyně. Den jsme strávili také v Chicagu na začátku a v Los Angeles na konci.
LK: Navigace určená přímo pro historickou Route 66 nám ukazovala také spoustu bodů zájmu na trase a některé z nich jsme navštívili. Ty vzdálenější body, kam bylo třeba si kus zajet a uhnout z cesty, jsme přenechali doprovodnému týmu, který si tvořil svůj vlastní plán. I oni se ale drželi hlavního cíle – projet každý kilometr staré Route 66.
Kdo další s vámi jel?
MP: Jako doprovod jely obě manželky a také náš třetí běžecký parťák. Role v týmu byly rozvrženy jasně – Naďa Kůrková plnila úlohy manažera, řidiče, pokladníka a tlumočníka. Hanka Paterová byla hlavně kuchařka a pradlena. A náš parťák Míra jel jako kuchař, masér a zdravotník. Společným cílem doprovodu bylo i povzbuzování v terénu a dodávání sil nejen podáním tekutin nebo dobré bašty. Po každém dojezdu pak bylo jejich cílem ošéfovat vše tak, abychom byli připraveni na další den.
Na cestě vám pomáhala také sportovní výživa Enervit – jak se vám osvědčila a na jaké produkty jste během cesty spoléhali?
LK: Enervit užíváme dlouhodobě, já vlastně po celou dobu mých sportovních aktivit, a opět nás nezklamal. Na cestu jsme míchali ionťák Isotonic Drink, v průběhu dne jsme používali energetické tablety nebo gely, já zařazoval pro mě nutné Magnesium Sport a v cíli hned po dojezdu byl čas na regenerační R2 Recovery Drink.
Přečtěte si i druhou část rozhovoru zde.