K cyklistice se dostal až ve 13 letech, zato na dráhu hned během prvních tréninků. A už u ní zůstal. Po roce se Jan Voneš radoval z prvního republikového titulu ve své věkové kategorii a v roce 2021 se stal dvojnásobným českým mistrem v kategorii Elite – v závodě dvojic a ve stíhacím závodě družstev. V následujícím roce získal také dva tituly mistra republiky a další dva roky byly bojem o olympiádu. Úspěšným – cyklista týmu Tufo Pardus Prostějov si v Paříži připsal olympijskou premiéru (o které jsme si povídali zde) a na ní top výsledek v podobě 7. místo v madisonu.
Jaká byla vaše cesta k cyklistice? Začínal jste s ní poměrně pozdě…
Já jsem hrával od mala fotbal, v jednu dobu za dva týmy zároveň, takže jsem měl v týdnu i čtyři tréninky a o víkendu třeba pět zápasů, což bylo hrozný. Fotbal se navíc nějak horšil a táta jezdil na kole. Měli takový kroužek, vyráželi i na závody. Brácha jezdil taky a doma po něm zůstala silnička, tak jsem to ve 13 taky párkrát zkusil. Hned napoprvé jsem vyhrál místní závody a za rok znovu. Na větších závodech, kde už byli i kluci z Favoritu Brno, jsem dojel jen minutu za nimi. Tak za mnou hned došel trenér, jestli to nechci zkusit. Za týden jsem šel s nimi na trénink, za týden jsem byl na dráze a už začal kolotoč…
Takže dráha byla místem, které vás přitahovalo hned od začátku?
Jak je v Brně dráha, tak se tam automaticky jezdí, jakmile se do klubu nastoupí. Hodí vás do vody, ať plavete. Mě to chytlo, protože to bylo úplně něco jiného, než na co jsem byl zvyklý. Nejdřív jsem jezdil dráhu i silnici, ale po roce jsem byl mistr republiky na dráze, tak mě to začalo bavit a pokračoval jsem v tom. Ve fotbale jsem byl dost hubený a najednou, jak jsem začal s cyklistikou, jsem rostl, a to je právě na dráze potřeba. Tak jsem toho využil.
Na druhou stranu na dráze jen kroužíte a kroužíte, netočí se vám z toho někdy hlava?
V Praze máme dráhu dlouhou jen 150 metrů, to je šílené a hlava se fakt točí. Ale jinak ne, soustředíte se na závod. Je tam většinou šrumec.
Dráha má i specifické požadavky, třeba kolo, které nemá brzdy, přitom se jezdí ve vysokých rychlostech. Jak tohle řešíte a byl to někdy problém?
Když máte menší převod, tak se může stát, že vás to vykopne, když přestanete šlapat. Což se mi taky hned na druhém tréninku povedlo a není to vůbec příjemné. Ale teď už jezdíme tak velké převody a tak velkou rychlostí, že vás to kolo přetlačí, i kdybyste přestali šlapat. Co se týče brzdění, tak se prostě dojíždí, během jednoho okruhu nedokážete zastavit.
Na dráhovém kole chybí i přehazovačka, jede se jen na jeden převod. Jak těžký je a liší se u různých cyklistů? Mění se třeba i podle disciplíny, aktuální formy a podobně?
Určitě. Ten převod je teď už dost těžký, přirovnal bych to k nejtěžšímu převodu na silničce. A mění se pořád, třeba podle dráhy – jestli je betonová, nebo dřevěná, i jak je rychlá. Nebo podle formy – já na olympiádě moc nevěděl, pořád jsem zkoušel, a nakonec z toho byl nejtěžší převod, co jsem kdy jel. V omniu, kde se jede víc disciplín, se převod mění i v průběhu – dává se lehčí a lehčí. Sprinteři, co jezdí třeba 200 metrů, ho mají zase o něco těžší.
Další věc je cyklistický ovál – jsou v Česku dostačující dráhy a tím i podmínky pro váš trénink?
Bohužel ne. Jsou tu čtyři betonové dráhy, ale ani jedna nemá rozměr, co by měla mít. V Praze je sice dřevěná, ale ta je malinká. Třeba u madisonu, který jsme jeli s Denisem Rugovacem na olympiádě, je hrozně důležité střídání, aby to vycházelo na body. Je potřeba to mít naučené, a to my moc nemáme šanci natrénovat…
Kde tedy trénujete nejčastěji?
Často jsme doma, ale jak byla olympijská kvalifikace, tak se to hodně řešilo. V zimě jsme strávili nějakou dobu na Mallorce, kde dráha je, a k tomu lepší počasí na silnici. Potom je blízko dráha ve Slovinsku. Byla i ve Vídni, ale tu zbourali. Do Polska nás nechtějí pustit, protože jsme rivalové. Tak se snažíme vždycky něco vymyslet. Třeba když jsme měli svěťák v Austrálii a pak za šest týdnů v Hongkongu, tak jsme zůstali v Brisbane, kde je hezká dráha. Využíváme, co se dá, abychom na těch dobrých dráhách byli.
Jak dlouhý ovál bývá a kolik kol na něm třeba během tréninku nebo závodu objedete?
Třeba v Motole, kde je krátká 150metrová dráha, jsme při tréninku napočítali přes 1000 kol, a to už je šílený. V Brně má zase 400 metrů, což je taky hrozný. Nejčastější jsou betonové dráhy dlouhé 333 m, aby se dobře počítalo do kilometru, což jsou tři kola. Na závody musí mít dráha 250 metrů. Každý stavitel to ale vykružuje jinak – někde je rovinka delší a zatáčka kratší, jinde zase naopak. Každá dráha je taky jinak vysoká, třeba ta olympijská v Paříži byla o dva metry vyšší. Člověk si toho na první pohled nevšimne, ale na kole to bylo hrozně znát.
Jak důležitá je pro vás sportovní výživa? Je to podobné jako pro silničáře, to znamená že i na dráze je nepostradatelná?
Určitě to platí i pro nás. Třeba v omniu, kde jsou ve třech hodinách čtyři závody, jsem na tom podobně jako silničář na etapě. Takže gely se určitě hodí, beru toho dost.
Jak vám vyhovuje Enervit, který je partnerem jak vašeho klubu Tufo Pardus Prostějov, tak Českého svazu cyklistiky v sekci silnice, dráhy a BMX?
Parádně! Ta nová řada Enervit C2:1 je skvělá, na olympiádě jsem si dával jen doplňky z této řady. Hlavně gely, ale když chci něco pevnějšího, tak si dám tyčinku nebo želé, to mám také rád. Nejradši mám určitě tyhle energetické doplňky z řady C2:1, skvělý je třeba i energetický nápoj Enervit Isocarb. Je super, že Enervit používáme jak v klubu v Prostějově, tak v reprezentaci, to je určitě výhoda.