Jak a kdy jste se dostal k plavání?

Než jsem úplně oslepnul, tak jsem jako malý hrával hokej. To už pak nešlo, tak jsme hledali nový sport. Volba padla na plavání, které jsem nikdy předtím moc nezkoušel. Ale je to individuální sport, kde skočím do vody a neohlížím se na nikoho, nepotřebuji žádného asistenta. Jen tapéra na každé straně při obrátkách. Ale to je asi to nejmenší, co může být. Takže mě na tom bavila a baví ta volnost, kterou ve vodě mám.
 

Pojďme vysvětlit, kdo ten tapér je a jaká je jeho úloha…

U mě to jsou a vždycky budou rodiče. Na startu a dohmatu je taťka a na obrátce mamka. Je to člověk, který mě před stěnou bazénu ťukne do hlavy, já udělám obrátku a plavu další bazén. Každé ťuknutí je specifické, takže je to docela složitý. Rodiče ťukají pořád stejným způsobem, ale liší se vzdálenost. Třeba na prsa je to jedno tempo, zhruba 1,2 metru od stěny, na kraula udělám dvě tempa, takže třeba 2,5 metru.
 

Čím vás rodiče poklepávají?

My jsme to udělali ze skládacího podběráku (smích). Jde o dlouhou tyč, na jejímž konci je molitanový míček obalený balónkem, aby nenasákl vodu. Trénujeme to samozřejmě i při tréninku, každou obrátku. Ale není to nijak speciálně, je to nedílná součást mého plavání.
 

Kdyby došlo k nějakému nesouladu, může se stát, že se udeříte o okraj bazénu – stalo se vám to někdy?

Občas se to na tréninku stane, teď už ale samozřejmě méně. Jako bolí to trošku, já rodičům řeknu „co děláš?“ a jedeme dál (smích). 
 

Pojďme si projít další specifika vašeho plavání. Třeba to, že nevidíte své soupeře ani diváky. Vnímáte o to víc atmosféru sluchem, nebo jste spíš uzavřený do sebe?

Všechno samozřejmě vnímám, i na té paralympiádě jsem si to užíval. Oni jsou dvě možnosti – buď se z toho stresovat a padnout do nervozity, nebo si to užít a nechat se tím popohánět. Mně to pomáhá. Všechno vnímám samozřejmě jen sluchem, takže to je jiné, ale v něčem mě to zase méně stresuje, což může být výhoda.
 

Každý plavec má v bazénu svou dráhu – jak si ji hlídáte vy, když zrak nemůžete využít? Může vás někdo usměrňovat?

Nemůže. Rovinu držím podle toho, jak to mám natrénované. A když náhodou trefím dráhu, tak už se automaticky vyrovnávám. A nebo si ji „přiťukávám“ loktem, abych nekličkoval ze strany na stranu.
 

Když nevidíte soupeře, nemáte ani ponětí o vývoji závodu. Znamená to, že není prostor pro nějaké taktiky a přemýšlení?

Je to tak, já mám hlavu nastavenou sám na sebe a jedu na maximum. Musím si věřit, že jedu na 100 procent, být soustředěný sám na sebe a vědět, že tam nechám všechno. Žádné zprávy o vývoji závodu nedostávám, nemůžu mít žádná sluchátka ani pomocná zařízení.
 

V tréninku i na závodech vám ale může pomáhat sportovní výživa Enervit, která je oficiálním partnerem Českého paralympijského týmu. Co vy používáte nejraději?

Upřímně, já ani nevím, jakou značku mám, protože na obaly nevidím (smích). Ale určitě využívám ionťáky, proteinovky, energetické tyčinky, proteinový prášek, energetické gely a předzávodní doplňky nebo kofeinové nakopávače.
 

Jak často trénujete a kolik toho třeba za rok naplavete?

Tyjo, to nevím! Ale bude toho dost (smích). Před paralympiádou jsem za dva měsíce naplaval skoro 400 kilometrů. Teď plavu sedmkrát týdně po 2 hodinách – každý den po škole a dvakrát ještě před ní. Plus mám třikrát týdně posilovnu, někdy i běh.
 

Kromě běhu zvládáte i další sportovní aktivity – v zimě lyžujete, v létě lezete po skalách. Jak tyhle činnosti zvládáte a co je k nim potřeba, abyste je mohl bez potíží absolvovat?

Většinou mám asistenta, nebo spíš průvodce, což bývá nejčastěji můj taťka. S ním lyžuju, jezdíme na tandemovém kole, lezeme po skalách… Když lezeme ferraty, tak bych asi ani nikoho nepotřeboval, protože mě vede provaz a já si jen nahmatávám klíny a skoby. Taťka je ale pode mnou, aby mi třeba poradil, když jsem na převisu, abych dlouho nehledal nohou, kde něco je.
 

O první oko jste přišel v roce a půl, o druhé v šesti letech. Co všechno si vybavíte z té doby?

Já si pamatuju hodně. Třeba obličeje už mi dělají problém, ale pár základních věcí si pamatuju, třeba všechny barvy. Když mi dneska někdo řekne, jak vypadá nějaký prostor, tak já mám automaticky v hlavě představu, jak to je. I když třeba někudy jdu, tak se mi v hlavě rýsuje vjem, jak to vypadá kolem mě.
 

Je pro vás tedy výhodou alespoň to, že jste do svých šesti let viděl? Pomáhá vám to?

Stoprocentně. Je to obrovská výhoda, protože vím, jak co vypadá. Můžu si vybavit barvy, předměty. Mám to lepší než nevidomí od narození.

První část rozhovoru si můžete přečíst zde.