První část rozhovoru si můžete přečíst zde.

Jak dlouho trvalo, než jste se naučila vše potřebné pro lukostřelbu a jak dlouho pak trvalo, než jste se propracovala do úplné české a světové špičky?

Začala jsem v roce 2015, ale učím se doteď. Lukostřelba není nic, co by se člověk naučil za rok, za dva, je potřeba se učit pořád dál. Zjišťuji, že i milimetrový rozdíl třeba v nátahu udělá velký rozdíl na terči. Pořád se snažíme něco nacházet, aby se to zlepšovalo. Nemůžu říct, že po třech paralympiádách bych byla člověk, který umí dokonale střílet z luku a tohle se mi na lukostřelbě líbí. Během roku se naučíte základy, ale technicky dokonalé to není nikdy, učíte se to klidně celý život, takže pořád má člověk nějakou práci před sebou, není to stereotyp. A to se mi strašně líbí.
 

A čím si vás lukostřelba získala hned na začátku?

Na začátku se mi líbilo, že když jsem vystřelila správně, tak šel šíp tam, kam jsem chtěla. Těšila jsem se na každý další šíp, který takhle správně vystřelím. To se mi líbí doteď, proto se chci stále zlepšovat.
 

Je lukostřelba pro handicapované stejná jako pro sportovce bez handicapu, nebo jsou tam nějaké rozdíly a speciální úpravy?

Lukostřelba patří k jednomu z mála sportů, kde můžou handicapovaní i zdraví střílet prakticky za stejných podmínek. Rozdíl je v kategorizaci: zdraví mají reflexní nebo kladkový luk, handicapovaní to mají trošku jinak, na skupiny podle handicapu. Ve skupině W1, kam patřím i já, jde o handicap všech čtyř končetin plus trupu. Oproti v uvozovkách zdravějším a úplně zdravým máme o 40 centimetrů větší terč. On je úplně stejný jako jejich, akorát jsou k němu přidané ještě dvě barvy – bílá a černá. Další rozdíl je v tom, že kategorie W1 nepoužívá při střelbě optiku. Takže když střílíme se zdravýma, v tom máme trošku nevýhodu. Ale přesto s nimi dokážeme v pohodě střílet.
 

Na jak velkou vzdálenost střílíte a do jak velkých ploch se trefujete?

My máme terč o průměru 80 centimetrů, ten menší má 40. U kladkových luků se střílí ze vzdálenosti 50 metrů.
 

Vy střílíte kladkovým lukem. Jaká jsou jeho specifika a jak se liší od reflexního luku?

Reflex má jednu velkou nevýhodu. Když natahujete kladku, tak na začátku máte celou váhu luku, třeba 20 kg, ale když ho natáhnete na konec, tak vám většinu váhy podrží kladky, takže na konci držíte třeba 4 kg. Zatímco když natáhnete dlouhý reflexní luk, tak tam nemáte žádné pomocné kladky a od začátku do konce napínáte celou váhu luku, třeba 15 kg. Tohle je pro můj handicap strašně blbý, protože nemám trupové svaly, a když foukne vítr, jdu za ním. Kdybych měla držet celou váhu nátahu, tak šípy poletí jinam, než bych chtěla.
 

Kolik šípů vystřílíte během jednoho tréninku nebo závodu?

Když si vezmu trénink, tak to je kolem 150 až 200 šípů. Během závodu se nastřílí 92 až 100 šípů, podle toho, kolik jich stihnete v tréninku. Klasický kvalifikační závod je na 72 šípů. Když máte eliminace, tak každá z nich má 15 šípů.
 

Jak často a jak dlouho trénujete a co všechno k vašemu tréninku patří?

Tréninky mám lukostřelecké, kondiční nebo mentální, takže něco z toho mám každý den. Nemůžu říct, že bych měla jeden den volný. Na střelnici se snažím být dvakrát, třikrát týdně, před paralympiádou jsem tam byla skoro každý den. Teď na zimu vím, že budu střílet kvanta šípů, takže budu na střelnici klidně 3, 4 hodiny a budu se snažit dát co nejvíc šípů, klidně přes 200 za trénink.
 

Využíváte při tréninku a při závodech i sportovní výživu? A jak vám vyhovuje Enervit, který je výživovým partnerem Českého paralympijského týmu?

Používám hodně iontový nápoj Enervit Isotonic Drink, protože není tak sladký a pomáhá. Na tréninky si nedělám žádné svačiny typu rohlíku a podobně, ale beru si banán a tyčinku Enervit Performance Bar, která má dostatek energie, ale obsahuje i bílkoviny. Člověk nesmí být úplně nacpaný cukry, takže tohle je ideál. Když jdu do posilovny, tak si naopak beru energetický nápoj Enervit Icosarb C2:1, což je skvělá volba. A samozřejmě hodně používám hořčík, směs Enervit Magnesium je výborná a tu piju každý den.
 

Zmínila jste se o mentálním tréninku, znamená to, že i s psychikou pracujete cíleně?

Už několik let spolupracuji se sportovním psychologem Václavem Petrášem. Naše spolupráce začala už před Tokiem a ukázala se jako strašně přínosná. Především v tom, že dokážu v hlavě přepnout a eliminovat obavy. Já třeba vůbec v kvalifikaci neposlouchám výsledky, mám vypnutý mozek a soustředím se jen na sebe, trenéra a střelbu. Je to pro mě strašně příjemný, člověk ušetří dost stresu a může se víc soustředit na techniku a lukostřelbu jako takovou.

První část rozhovoru si můžete přečíst zde.