Rozhovor s Radkem Jarošem o dobytí Mount Vinson

Aktualita

Další vrchol v rámci Koruny světa má na svém kontě horolezec Radek Jaroš. Na konci loňského roku se vydal do Antarktidy, aby pokořil tamější nejvyšší horu Mount Vinson. To se mu podařilo během vánočních svátků. Jaká byla expedice v krajině věčného ledu, na které ho opět doprovázela i sportovní výživa Enervit, o tom Radek Jaroš vypráví v našem rozhovoru.

Před odletem jste navštívil divadlo Járy Cimrmana a jejich hru Dobytí severního pólu. Dostal jste od herců nějaké rady pro svou expedici k jižnímu pólu?

Samozřejmě, právě proto jsem tam šel (smích). Před 11 lety jsem byl sportovním náčelníkem herců a příznivců divadla Járy Cimrmana a tohoto českého velikána při expedici na Sibiř. Naším cílem tehdy bylo pojmenovat bezejmennou horu jménem největšího Čecha, což se podařilo. No a dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem pro nás inspirací bylo. Původně jsme plánovali i cestu na jižní pól.

V době, kdy jste se vydal do Antarktidy, vládl tam polární den. Byla tím vaše expedice nějak specifická?

Během našeho pobytu slunce vlastně vůbec nezapadlo. Má to obrovskou výhodu, že člověk může lézt neustále a nehrozí jeden z největších problémů v horách – tedy že člověk „zatmí“. Takže v tomto ohledu pohoda. Kupodivu jsme téměř neměli problémy ani s denním rytmem a se spánkem. Samozřejmě jsem si ale přetahoval šátek přes oči a navíc jsem si dával i špunty do uší, protože okolo neustále někdo chodil a mačky ve sněhu strašlivě vrzaly.

Jak probíhala cesta na Antarktidu?

Jak už to u takových expedic bývá, bohužel jsme poměrně dost času strávili při čekání na odlety. Z nejjižnějšího města světa Puerto Arenas jsme odletěli na vnitrozemskou základnu Union Glacier letadlem Iljušin 76, dalších 100 kilometrů nás posunuli malým vrtulovým letadlem do výšky 2 100 m, kde byl základní tábor.

Jak vypadal váš další postup?

Do základního tábora jsme přiletěli 20. 12. Následující den jsme z výšky 2100 m vystoupali do 2 800. Tam nás zastavila vichřice, která nám poničila stany a zdržela nás čtyři dny v druhém táboře. Je to v duchu hesla zážitek nemusí být krásný, hlavně když je silný. A skutečně silný byl, stejně jako vichřice, která dosahovala rychlosti až 120 km v hodině.

Jak se na vás vichřice podepsala a zkomplikovala nějak váš postup?

Vichřice, která začala okolo půlnoci, neustále nabírala na síle, a hlavně směr větru se neustále měnil. Takže sněhové hradby, které byly okolo našeho stanu z padesáti procent, přestaly být účinné. K ránu nám praskla první tyčka a začal se párat stan. Nakonec jsme ho sami zbořili, aby další zlomené tyčky stan úplně nezničily. Nastal souboj s vichřicí, následujících deset hodin jsme budovali bez přestání nové a nové hradby okolo trosek stanu. Kvůli trvající vichřici jsme ho ale nemohli obnovit a měli jsme velké štěstí, že Rusové, kteří tam měli komerční expedici, nás další noc nechali přespat v jejich stanu za to, že ho budeme podpírat a chránit proti vichřici. Ta během noci naštěstí ustala a další den se nám náš stan podařilo zašít a opravit i polámané tyčky. Takže jsme mohli pokračovat.

Potom už šlo vše bez problémů?

Pak už to bylo dobré. Tábor ve výšce 3800 m jsme budovali na Štědrý den a hned ten následující jsme vyrazili na vrchol nejvyšší hory Antarktidy. Je o malinko vyšší než Mont Blanc, vítr měl zesilovat, a tak jsme vyrazili brzy ráno a okolo poledne jsme stáli na vrcholu. Nebyli jsme tam dlouho, protože opravdu hodně foukalo, ale bylo to samozřejmě krásný! Ten samý den, tedy 25. 12., jsme pak sestoupili do nejvyššího tábora. No a už 26. 12. jsme tábor zabalili, o kilometr níž jsme na sáně naložili vše, co jsme měli v tomto táboře, a sestoupili až do základního tábora. Odtud jsme zavolali na základnu a asi za dvě hodiny pro nás přiletělo letadlo a přesunulo nás na Union Glacier.

I tam vás zdrželo počasí…

Čekali jsme čtyři dny na odlet do Jižní Ameriky. Čas jsme trávili jízdou na kolech. Můj kamarád Martin Havlena s sebou dovezl fatbike a několik takových sněžných kol bylo i na základně, takže jsme dvakrát vyrazili zhruba na dvouhodinovou projížďku po ledovci. Prostor byl ale díky trhlinám značně omezen. I tak to byl zážitek, protože jsem ten rok jel Crocodile Trophy a zároveň na kole jezdil na Antarktidě.

Měl jste s sebou opět nějakou sportovní výživu, která vám při expedici pomáhala?

Samozřejmě jsem s sebou měl stejně jako na himalájských expedicích anebo právě na Crocodile Trophy doplňky od Enervitu. Aminokyseliny BCCA, k snídani jsem si dával Enervit PRE Sport a večer před spaním proteinový nápoj. Během výstupu jsem používal energetický gel Enervitene Sport a energetické tablety Enervit GT sport – i proti křečím. v průběhu výstupu ještě navíc energetické tyčinky Enervit Power Sport. Musím říct, že chutí a konzistencí jsou skvělé a daly se jíst i v mrazu.

AKTUALITY

Na velkých českých závodech první poloviny roku byl člen Enervit Teamu úspěšný – na Czechmanovi vybojoval poprvé v kariéře stupně vítězů a na Moraviamanovi slavil titul vicemistra republiky v dlouhém triatlonu (viz rozhovor zde). Letošní sezonu ale Jan Šneberger odstartoval v zahraničí, v rámci seriálu Ironman 70.3 a návratem do profesionální kategorie. Jak se mu dařilo v těchto závodech, přibližuje v našem rozhovoru.

Šest vítězných etap. Ve žlutém dresu nepřetržitě od 4. etapy. Dominance v horách i v časovce. Třetí triumf na nejslavnějším cyklistickém závodě světa. A k tomu málo vídaný double – vítězství na Tour de France i Giru v jedné sezoně. To všechno patří Tadeji Pogačarovi, který v 25 letech opět přepisuje dějiny cyklistiky. A znovu je u toho i Enervit coby výživový partner jeho stáje UAE Emirates.

Hydratace při sportu je nesmírně důležitá a má vliv na výkonnost. Proto si zaslouží naši pozornost i svůj den. Den pitného režimu slavíme právě teď a máme pro vás i speciální akci na oslavu – ionťák v hodnotě 339 Kč zdarma k objednávce na našem e-shopu!

Česká tenistka a členka Enervit Teamu slaví obrovský úspěch, když triumfovala na dalším grandslamu. Wimbledon už v minulosti dokázala vyhrát ve čtyřhře, teď se raduje z premiérového vítězství v singlu. Barbora Krejčíková tak navázala na triumf z French Open z roku 2021 a i tentokrát se v oblasti výživy spoléhala na Enervit.

Sám dobře ví, jaké to je. Po úraze skončil na vozíku a sport mu poté hodně pomohl. Představil se na světových šampionátech i paralympijských hrách v atletice, kromě ní už ale zkusil celou řadu dalších sportů – basket, florbal, lyžování, kanoistiku. A také se věnuje sportu handicapovaných z pozice funkcionáře – generálního sekretáře Českého paralympijského výboru, jehož výživovým partnerem je Enervit. Jaká je situace sportovců s handicapem v Česku a jaká přání má Miroslav Šperk směrem k blížící se paralympiádě v Paříži?

VÝŽIVOVÁ PORADNA

Superkompenzace je stav, ve kterém může docházet k růstu výkonnosti. Superkompenzaci musí vždy předcházet fyzická zátěž, nejčastěji řízený trénink, který z důvodu vyčerpání energetických zdrojů vyvolá pokles výkonnosti. Lidský organizmus má skvěle vyvinutý princip adaptace, tedy přizpůsobení se podmínkám, který spočívá i v tom, že se na prožité zážitky lépe připraví – vytvoří si více energetických zásob, zesílí svalová vlákna, zlepší se psychické vnímání, zlepší se koordinace a podobně. A to je právě princip oné superkompenzace.

Laktát je sůl kyseliny mléčné a vzniká ve svalu v důsledku vysoce intenzivního anaerobního výkonu, tedy výkonu s nedostatečným okysličováním svalů. Takovými druhy výkonu bývají nejčastěji sprint nebo rychlejší běh, náročný krátký výjezd kopce na kole a podobně. Tyto druhy výkonu jsou energeticky kryty převážně ze sacharidů díky takzvané anaerobní glykolýze. Při ní je ve svalu uložený glykogen odbourávaný na glukózu a následně na laktát.

Není cukr jako cukr. To je důležitá věc, kterou je potřeba zmínit hned na začátku. Pod pojmem cukry totiž někteří autoři vnímají všechny sacharidy, nejen ty jednoduché, kterým tento název správně přísluší. Když se pak řekne, že „ve výživě vytrvalců by měly převažovat cukry,“ někdo to může vnímat jako zastoupení právě jen jednoduchých sacharidů – sladkostí, slazených limonád a podobně. Takový jídelníček by byl ale vražedný z pohledu zdraví sportovce i jeho výkonnosti. Sladkosti v běžném (mimosportovním) jídelníčku vytrvalců nejsou vůbec potřeba a slovem „cukr“ byla myšlena celá skupinu sacharidů.

Homeostáza je pojem definující stálost vnitřního prostředí našeho organizmu a je důležitá pro růst výkonnosti. Krevní tlak, zastoupení minerálních látek v mezibuněčném i vnitrobuněčném prostoru, správná řídkost tělesných tekutin, hladina krevního cukru, zásoby energie, dýchání, hormonální rovnováha. To všechno jsou procesy, které jsou variabilní, mění se v závislosti na činnosti během dne, ale současně mají své „zdravé“ hodnoty.

Svalové křeče jsou vedle hlaďáku snad největším strašákem vytrvalostních sportovců. Zřejmě i proto vyráží téměř každý cyklista nebo běžec na trať závodu s nějakým magnesiem v kapse, aby měl záchranu, až se křeče dostaví. Lze křečím předcházet, nebo se musíme spokojit s tím, že prostě přijdou?