Když v 19 letech uklouzla na schodech, netušila, že se jí život dramaticky změní. Od roku 2010 je na vozíku, ale zároveň říká: „Předtím jsem nežila, jen přežívala. Dneska žiju a plním si své sny.“ Šárka Pultar Musilová se musela poprat s obřími následky banálního pádu a výrazně ji v tom pomohl sport, který dostal nezastupitelné místo v jejím životě. Dnes je pětinásobnou paralympijskou medailistkou a užívá si života nejen na střelnicích, ale i se svým manželem a psem, což prozrazuje v poslední části našeho rozhovoru.
Šárko, známe vás jako špičkovou lukostřelkyni, čemu se ale věnujete ve svém osobním životě?
Jsem zaměstnankyní vysokoškolského sportovního centra, takže se lukostřelbě věnuji poloprofesionálně. K tomu dělám dobrovolníka pro jedno sociální centrum a v rámci Českého paralympijského výboru pomáhám hledat nováčky z řad handicapovaných a dětí – spolupracuji v rámci Para(re)startu v rehabilitačních ústavech a v rámci ParaHrátek na základních školách. Vyprávím tam svůj příběh, ukazuji lukostřelbu. Mnozí se ptají na můj životní příběh, zajímá je, jak to zvládám. Je to hrozně zajímavé, dozvídáte se příběhy dalších lidí, které můžete motivovat. Má to úspěch a lidi jsou z toho nadšení – vidí, že se to dá. Už to je zadostiučinění, když vidíte ty veselé oči, že zkusili sport a že jim to jde.
Jaký byl váš život před úrazem? Jak byste popsala a charakterizovala Šárku z té doby?
Já bych ji charakterizovala jako Šárku, která neměla prakticky na nic čas. Buď byla škola, nebo brigáda. Když to řeknu blbě, tak člověk nežil, ale přežíval. Teď samozřejmě pracuju plus sportuju, ale žiju a plním si svoje sny. Pro mě je to obrat o 360 stupňů. Byť je člověk na vozíku a potřebuje asistenci, přesto si život užívám. Už vím, že mám něco za sebou a chci si život prostě užít.
Takže v tom jste se po úraze nejvíc změnila?
Přesně tak. Vím, že to byla chyba, kterou jsem si uvědomila, když jsem byla v rehabilitačním centru v Kladrubech a tam viděla sport – řekla jsem si, že chci sportovat a už nechci být ta, která bude víceméně jen přežívat, ale že chci opravdu žít.
Jak moc vás dnes (ne)omezuje handicap?
Omezuje v tom, že jste stále závislí na další osobě. Když si jdu zastřílet, tak k sobě potřebuji dalšího člověka, který mi bude hlásit zásahy a vytahovat šípy. Já nejsem schopná ani pořádně dát ruce nad hlavu, okamžitě mi spadnou dolů, takže si sama ani nevytáhnu šípy. Prostě vím, že jsem odkázaná na pomoc jedné osoby, ale mám skvělého manžele a kamarády, kteří mi pomůžou a člověk to omezení pak ani nevidí. Vidím, že můžu všechno dělat – jít s kamarádkami ven, řídit auto. To jsem si po úraze nikdy nedokázala představit se svým handicapem. Je to o tom, že máte kolem sebe lidi, kteří vám pomůžou a kteří vás podrží, bez toho to nejde.
Co přesně se v osudný den a okamžik stalo?
Šla jsem si ráno pro snídani a uklouzla jsem na mokrých schodech v paneláku. Odvezli mě do nemocnice a po rentgenu a CT jen vykoukl doktor s otázkou: Praha, nebo Liberec? Já na něj koukala, protože se mi strašně klepalo tělo. Řekla jsem Praha a on řekl, že jedu do Motola. Od té chvíli si prakticky nic nepamatuju.
Jak dlouho trvalo, než jste se po operacích a rehabilitacích dostala zpět domů a do běžného života?
Úraz se mi stal 3. července 2010, to si pamatuji dodnes. Domů jsem se dostala po osmi měsících. Tři měsíce jsem byla po nemocnicích, kde mě dávali do kupy, pak jsem byla na 5 měsíců v rehabilitačním středisku v Kladrubech, kde jsem se setkala i se sportem. Pak mi ale trvalo ještě dva roky, než jsem se trošku zmátořila a dala do kupy, abych vůbec dokázala třeba déle sedět na vozíku.
Zmínila jste první styk se sportem. Jak tedy začala vaše kariéra lukostřelkyně?
Už z Kladrub jsem věděla, že chci sportovat, zároveň jsem se rozhodla dodělat si maturitu. A protože jsem z Trutnova a poblíž jsou Janské Lázně, kde mají obchodní akademii pro handicapované a je tam i florbalový klub vozíčkářů, zamířila jsem tam. Už před úrazem jsem se totiž florbalu trochu věnovala, tak jsem to chtěla zkusit. Poznala jsem tam i lukostřelbu, ale s mým handicapem jsem nedokázala natáhnout dlouhý reflexní luk. Tak jsem si říkala, že to pro mě asi nebude. Shodou okolností jsem pak ale byla v Centru Paraple a tam jsem potkala paralympijského vítěze v lukostřelbě Davida Drahonínského. Ten si všiml, že mám stejný handicap jako on, tak se mě zeptal, jestli nechci střílet z luku. Říkala jsem mu svou zkušenost, ale on se zmínil, že ve federaci je jeden kladkový luk pro leváky. A tím to všechno začalo…
Jaké jsou vaše další koníčky a záliby kromě lukostřelby?
Hrozně ráda čtu, u toho krásně vypínám myšlení. Mám ráda sci-fi. A také mám moc ráda našeho psa Dastyho. Věnuji se jeho výcviku a jsem strašně ráda, když s ním a manželem můžeme být venku a blbneme!
Předchozí rozhovory si můžete přečíst zde:
Lukostřelkyně Pultar Musilová o Paříži: Byla to asi ta nejúžasnější paralympiáda!
Rozhovor s pětinásobnou paralympijskou medailistikou Šárkou Pultar Musilovou o lukostřelbě