Na letošní rok plánuje dvě expedice a během zimy zvládl spoustu kilometrů v bílé stopě, zajel si i tři závody v rámci Jizerské 50. Teď se ale chystá na méně příjemnou záležitost – operaci ramene. Jak je však jeho zvykem, už teď myslí na to, co přijde potom. „Rehabilitace musí být rychlá, v dubnu mě čekají první tisíce kilometrů na Mallorce a na podzim Crocodile Trophy v Austrálii,“ říká nejlepší český výškový horolezec a člen Enervit Teamu, který v rozhovoru vypráví o tréninku, výživě i riziku v horách.
Dá se říct, jak vlastně vypadá trénink horolezce?
V mém případě už nejde o trénink jako třeba v případě Adama Ondry. On dělá horolezeckou stovku, já horolezecký maraton. V mládí jsem ale absolvoval to samé, měl jsem doma dokonce horolezeckou stěnu, kde jsem lezl v převisech na prstech. Ale lezení v Himálaji je úplně o něčem jiném – o vytrvalosti a schopnosti skousnout a strádat v podmínkách, které tam jsou. Takže já mám přípravu hlavně vytrvalostní a je jedno, jestli je to na kajaku nebo třeba na kole. Protože mi chybí prsty na nohách, nemůžu moc běhat, tak to nahrazuji indoorovými steppery, veslováním a podobě. Hlavní je ale cyklistika, jak silniční, tak horská.
Fyzičku bezpochyby potřebujete, důležitá je ale i zmiňovaná psychická odolnost. Dá se na tohle nějak připravit?
Na to připraví člověka život, všechno to, co zažil. V horolezectví zažije člověk věci, při kterých mu jde o život, ale já nikdy netrénoval psychiku v tom smyslu, že bych chodil k psychologovi a podobně.
Jak se vyrovnáváte s velkou mírou rizika, kterou s sebou horolezectví nese?
Riziko tam samozřejmě je, ale když si člověk uvědomí, kolik lidí zahyne týdně na našich silnicích… A přesto všichni řídíme. Když vidíme bouračku, otřese to s námi, zvlášť když jde o známé nebo příbuzné. Ale nikdo z nás kvůli tomu nepřestane řídit. Horolezci holt chodí do hor s určitou mírou rizika, jsou si vědomi, že to někdy může přijít, ale dělají všechno pro to, aby to nepřišlo. A naopak díky tomu, co prožijí, si dokážou života o to více vážit.
Vy jste během už během něj zvládl celou řadu náročných expedic. Dá se říct, která je vaše nej?
Všechny jsou něčím nej. Poprvé sám, poprvé ve dvou, poprvé ve třech, poprvé s vrcholovými sportovci, nemocní a zranění na expedici. Bylo takových výzev… Rád třeba vzpomínám na výstup na Šiša Pangmu alpským stylem ve 4 lidech. Byla to poslední osmitisícovka, na které Češi ještě nestáli na vrcholu, takže se nám povedl prvovýstup ve čtyřech. To je prostě krásný!
Mimo expedic přednášíte, jste autorem knih, věnujete se různým projektům. Kde berete energii na život v poklusu?
Mám štěstí, že třeba na přednášky chodí lidi, které to zajímá a baví. Energii si beru i z nich. Setkávám se s lidmi, kteří jsou pozitivně naladění a přejí mi, já jim zase podávám něco, co oni si ještě neprožili, ale spousta z nich se pak tou cestou vydá. Píšou mi maily, že od mé přednášky chodí do hor, na treky, do Alp. To jsou věci, které člověka nakopnou. Někteří jdou ještě dál, zkouší lezení a posunuje je to. To člověka nabíjí a potěší.
Důležitá bude určitě i výživa. Jak pro vás konkrétně?
Samozřejmě, výživa je důležitá. A v horách ještě víc než – člověk je strašným způsobem omezený, lidské tělo nepřijímá stravu, vzniká katabolismus. Tělo začne jet na vnitřní zásoby a při nedostatku kyslíku sžírá samo sebe, jede na bílkoviny. Zůstane nám tuk, ale zmizí třeba i 11 kg svalové hmoty. Tohle je potřeba umět udržet, odbourat, zamezit. A já jsem se to naučil díky Enervitu. Od určité fáze jedu opravdu na Enervit – energetické tyčinky, tablety, gely, které nezatěžují žaludek a doplňují mi živiny. Naučil jsem se aminokyseliny Enervit BCAA před a po výkonu na ochranu svalů. Naučil jsem se jíst proteinové koktejly k večeři. Díky tomu jsem vylezl, co jsem vylezl.